Co je to láska?
ématem Dvojky Pohárů je láska. A bude asi dobré začít tím, co to ta láska vlastně je?
Láska znamená žití srdcem. Ne hlavou, ale srdcem. Což je obvykle jiná optika než kterou lásce nasazujeme. V našem pojetí považujeme za lásku to, když se nám něco líbí. A právě proto jsme úplně mimo mísu a čemu říkáme láska, žádnou láskou není.
My prachobyčejně rozlišujeme. Ale láska, ta naopak nerozlišuje. My se i prachobyčejnsky bojíme, ale láska se nebojí. My i prachobyčejnsky bojujeme, handrkujeme se, kalkulujeme, usilujeme, ale láska nebojuje, nehandrkuje se, nekalkuluje ani neusiluje.
Z čehož vyplývá, že s tou láskou jsme na tom docela bledě. Že ji necítíme. Že fungujeme na dojmech a dogmatech, nikoli na pocitech, protože — dostatečně necítíme.
Pro člověka žijícího srdcem jsou pocity jedinou autoritou. Řídí se jimi, poslouchá je, řečeno jinak. Pocit nade vše, nad všechny příkazy a zákazy a poučky a nálepky a slušnosti a neslušnosti.
Naše logika postavená na dojmech ale láme pravidla hry přes koleno. Posouvá je do absurdna, které jen zní logicky. Hlava přebírá rozhodovací roli, pocity střídají poučky a nařízení a řády a předsudky…
Žít srdcem tedy znamená žít úplně jinak než hlavou. Vidět podstatu všeho v něčem úplně jiném, než ji vidí hlava. Vidět hodnoty v něčem úplně jiném, než je vidí hlava. A také si dokázat dovolit mnohem víc, než dokáže ta naše hlava, která umí jen a pouze — nutit, omezovat a svazovat.
Hlava odděluje člověka od skutečného. Manipuluje jím, vodí jej slepými uličkami. A právě proto tu je Dvojka Pohárů, aby mu ukázala správnou cestu.
Dojem neboli podvědomý blok srdce uzavírá, a ono tak cítí méně, než by mělo. Asi jako když špatně slyšíte, toho naráz méně cítíte. Spousta vám toho uniká, je to pod vaši rozlišovací schopnost. A tak jste ochotni poslouchat policajta. Svého vlastního i z úst druhých lidí. Stal se vaší autoritou, převzal roli srdce.
Už neděláte to, co toužíte dělat, už děláte to, co si dovolíte, co se dělá, co vám říkají, že dělat máte nebo musíte. Váš každodenní režim už není řízen vašimi pocity, ale rozvrhem. Pondělí až pátek od osmi do pěti v práci, o víkendu v sobotu odjet navštívit maminku, v neděli gruntovat.
Když tento režim porušíte, cítíte se provinile. Vyčítáte si a snažíte se být příště v jeho plnění důslednější. S tím, jak takto nevědomky magoříte, rozvíjí se ve vás manipulátorská logika, kterou sdílíte s ostatními, podobně postiženými — už jste také policajt, nejen svůj, ale i jejich. A tak vznikají další a další dogmata, jimiž dál potlačujete své cítění a sebe i druhé nutíte do víc a víc podivných věcí.
Když se srdci něco nelíbí, odejde pryč. Když se něco nelíbí hlavě, začne hledat problém, viníka a s nimi bojovat. Problém ani viník nikde není, stačí odejít od nevyhovujícího. Ale ta hlava to vidí jinak. Ona vidí problém ve všem, co jí nevoní.
A tak se mydlíte se světem i sami se sebou. Vidíte problémy, aniž by vás napadlo, že třeba nikde žádné nejsou a vše je úplně v pořádku. Že jen stačí od všeho, co vám nevyhovuje, jednoduše odejít. Jít si svou cestou, svobodně, neohroženě a — šťastně.
Srdce nechává svět být, protože cítí, že není důvod se s ním prát. Že není důvod od něj něco chtít. Srdce se cítí jako zdroj všeho, proto se nebojí. Nemá čeho. Hlava se ale jako zdroj necítí, proto člověka brzdí a vysvětluje mu, proč tohle musí a tamto nesmí. Stresuje ho, to jediné hlava dělá.
Hlava se cítí na světě závislá, protože to tak vypadá. Logika hlavy úplně všechno posuzuje podle toho, jak to vypadá. A právě proto bude bojovat se vším, co vypadá jinak, než hlava chce. Co se liší od plánu, který hlava vymyslela. Co je v rozporu s tím, co hlava považuje za správně.
A jelikož polovina věcí i situací v životě vypadá jinak, než hlava čeká, bude s nimi bojovat, přestože ty věci jsou v jádru úplně v pořádku, nepředstavují žádnou hrozbu ani omezení.
Žít s láskou znamená žít srdcem. Otevřít je, aby opět plnilo svou roli našeho navigátora, který nám bude vždy radit správně, protože srdce na rozdíl od hlavy ví. Srdce je totiž pohled ze všech úhlů pohledu najednou, protože srdce nám avizuje pohled Vesmíru.
Srdce je naše propojení s Vesmírem a jeho logikou, s jeho pohledem na věc. A pohled Vesmíru neboli dokonalé logiky je vždy pohled ze všech stran naráz. Zatímco lidský pohled (pohled hlavy) je vždy z omezené perspektivy. Úzký a navíc omezený časem.
Hlava vše posuzuje z pozice aktuálního okamžiku. Ona nevidí dopředu ani do hloubky. Je povrchní a hysterická. Hlava vůbec neví, co bude, proto ani netuší, proč je to, co je.
Kdyby hlava věděla, že namísto práce, ze které mě teď vyhodili, na mě čeká pozítří práce mnohem lepší, bude v klidu. Jenže ona přesně to — že za každou ztrátou ihned čeká lepší náhrada, neví. Ona tak neuvažuje a nikdy uvažovat nebude. Ona umí hrát jen — na jistotu. Nejistota a tedy i každá nečekaná zpráva nebo změna přivádí hlavu do hysterie.
Hystericky hlava uvažuje úplně o všem. Hlava je hysterka, která svou paniku ventiluje podle nátury nositele té hlavy. Někdo se přetvařuje, jiný otevřeně bojuje, někdo křičí, tlačí, zmatkuje, jiní se stydí, schovávají, utíkají, stěžují si, smutní, brečí… A ti všichni, bez ohledu, jak na to jdou,…
…bojují. Dnes a denně. A dokud se neotevře dokořán srdce, bude ten boj pokračovat donekonečna.
