Co je zralost a proč si přát takový být
ralost je stav přirozeného vnímání. Tedy bez dojmů a vlastních názorů. Vidíme věci takové, jaké jsou, nikoli jakým dojmem na nás působí.
Zralost je zároveň stav, kdy věci fungují, protož eprávě správný pohled je nutnou podmínkou fungování. Vše, co vidím zkresleně, mě bude jednak vyvádět z klidu a pohody, druhak mi to nebude správně fungovat.
Zralosti jde dosáhnout jedině Věděním — naučením se, jak život funguje. Zralé názory totiž nejde vymyslet, lidská mysl uvažuje úplně jinak, než jak funguje život.
Zralé názory jsou tedy za odměnu — za ochotu se životu naučit rozumět a dostat nové způsoby nazírání na svět, lidi a situace do krve. Pak nám to začne sloužit — kvalita našeho žití vystřelí strmě nahoru a už tam zůstane.
Na život si nemá smysl stěžovat, protože si jej sám tvořím. Všechny mé pocity i stavy jsou obrazem mých názorů. Kdykoli si tedy na cokoli stěžuji, ve skutečnosti říkám — na tohle se koukám úplně špatně. Ukazuji tím, že namísto abych si život s chutí užíval, vidím problémy, které pak i prožívám.
Člověk se svými názory má vše proměnlivé. Je totiž zvyklý okamžitě reagovat na okolnosti, které se neustále mění. V polovině toho, co se děje a říká vidí problém, a právě to jej činí emočně nestabilního, zároveň se necítí bezpečně (a když, tak opět jen díky momentálném okolnostem).
Člověk se svojí logikou nedokáže žít svobodně, jeho názory to nedovolují. Vše má něčím podmíněno, obává se nejistoty, a to vše jej svazuje a brzdí. Nejen, že se mění jeho nálady, ale vše v jeho životě je komprosmis. Tedy zčásti vyhovující, ale zčásti zároveň ne. A opět platí — svým uvažováním to nezmění.
Řešením je tedy změna logiky, nahrazení svých názorů a pohledů na život a jeho komponenty úplně jinak. Pak se věci úplně otočí, protože ta správná logika odpovídající chodu světa a životních procesů je v podstatě opačná než logika vystavěná na dojmech z toho všeho.
Každý žije přesně tak, jak si zaslouží. Naše názory přesně určují, jak co v životě máme, co si dovolit můžeme a co už ne, co nám funguje a s čím bojujeme. Je to vymyšleno dobře, protože takto to je spravedlivé.
Změna logiky je jen nabídka. Tak, jako jsem si mohli vybrat, zda se naučíme jezdit na kole, je jen na nás, jestli se rozhodneme věnovat čas a péči uzdravení svého uvažování. Změna logiky je přirozená cesta životem dál, dopředu, za vyšší kvalitou. Nepovinná, jako vše ostatní. Každý se s chutí učíme, jen když se máme rádi. Děláme to totiž pro sebe, nám to přinese radost a obohacení. I toto člověk buď chápe, nebo ne. A nemá smysl to nikomu vymlouvat ani vysvětlovat. Tvé názory, tvůj život. Klidně si stěžuj a fňukej, ale já to poslouchat rozhodně nebudu.
Změna logiky je proces, nejde to hned. A má to svůj dobrý důvod — právě tím, že to něco vyžaduje a trvá, to získává hodnotu. Nedostanete výsledek zadarmo. Takto je na světě zařízeno vše hodnotné — nebude to zadarmo, nebude to laciné. Proto to platí i o seberozvoji. Nebude to dřina, ale bude to proces, během kterého se člověk učí jinak vidět svět a zároveň pečuje o zdroj svých názorů — o podvědomí.
Jedině toho, co si poctivě vypěstujete, si vážíte. Cítíte pak hodnotu nejen v tom, ale i sami v sobě. Že jste to dokázali, že jste tomu dokázali dát vše, co bylo potřeba. A tím i cítíte hodnotu svoji — sebehodnotu. Kdo nepěstuje, kdo není ochoten se učit a rozvíjet, ten nemá kde sebehodnotu brát. Situacím se vyhýbá, stejně jako všemu, co nejde snadno. Tím si pod sebou podřezává větev, jen si to neuvědomuje.
Vyhýbáním se svému rozvoji dochází k deficitu, který se pak projevuje nedostatkem sebedůvěry, obavami, životní nejistotou, závislostí na druhých, nepříjemnými stavy… Svět připadá velký a život těžký, bojujeme a žijeme v tom, co nám nevyhovuje.
Slabý hledá pomoc, jde na to ovšem naivně. On hledá, kdo mu pomůže, kdo něco vyřeší za něj. A právě tím dává najevo, že nic ještě nepochopil. Taková pomoc není pomocí, a proto nikam nepovede. Nic se nezmění. Život není o tom, aby nám někdo pomáhal, ale abychom stáli na vlastních nohách. Jen pak dokážeme žít s radostí a po svém. Proto jediná skutečná pomoc je — naučit se to. Naučit se žít.
To vše si ale zasloužíme, protože přesně takový je náš přístup k životu. Nevážíme si ani sami sebe, ani života, který nám v jednom kuse nabízí změnu k lepšímu. Život není ničím jiným než trvalým proudem toho, co je pro nás ideální. Každý den se neděje nic jiného, než se nám nabízejí příležitosti růst a uzdravovat se. Záleží ale na našich reakcích, jestli se to děje, nebo se děje opak.
Život se o každého dokonale stará, jen to tak naší logikou nevypadá, a proto ve svých prožitcích vídáme něco úplně jiného, než se skutečně děje i nabízí. A pak se z trvalého proudu hojnosti stává kolotoč nepříjemností, kdy nikam nespějeme, ale točíme se na místě přesně v tom, co si žít nepřejeme. Nemůže za to ale nikdy život, ale náš nesprávný pohled na něj a neochota s tím něco skutečně udělat.
