Čtyři stupně uvědomění

ico-black-n width=Nejdřív je tu nevědomost, úplná naivita. Dětství, které v Tarotu představuje hned jeho první karta — Blázen. Bláznovstvím se myslí žádné zkušenosti, žádná praxe, i nulová hloubka vnímání.

Bláznovství posléze vystřídá chytrost — intelekt, názory vlastní i převzaté z okolí, kterými se pak snažíme ono bláznosvství kočírovat. Vymýšlíme pravidla, co se má a co nemá, co je a není správné, jaký kdo má být, systémy, poučky, posudky, filosofie…

Dává to hlavu a patu, zní to logicky, tedy rozumně, tak proč ne. Chytrý na tom nevidí nic divného. Naopak, tohle je cesta, myslí si.

„Myslí si“ je velice trefný pojem pro úroveň „chytrý“. Chytří lidé si skutečně něco myslí. A to jejich „něco“ jim zní chytře, protože logicky. To se dá i prezentovat, a také se to prezentuje. Každý chce prezentovat to, co mu přijde chytré. A lidé mluví, poslouchají, koukají, uznale dělají ,,hmm“, a „óóó“ a přikyvují.

Tím, jak všechno své chytré ventilujeme — mluvíme o tom, píšeme, přednášíme, učíme a poučujeme…, zjišťujeme, že tu jsou i takoví, kteří na to reagují opačně — říkají ,,To je jinak!“, „To se mi nelíbí!“ a tak podobně. A to nás udivuje, někdy až rozčiluje. Ptáme se — „Jak může mít někdo jiné názory, když ty mé jsou tak logické a jasné?“

Když nám něco zní logicky, tedy chytře, věříme tomu. Jsme o tom naprosto přesvědčeni, protože nám to celé dává smysl. Nevidíme chybu, máme pro svou pravdu kupu argumentů, všechny do sebe perfektně zapadají. Proto se divíme, když někdo jiný vidí tytéž věci jinak.

Na úrovni „chytrý“ se ještě neví, že logicky zní úplně vše. Tudíž si stačí o něčem chtít něco myslet, a ono to půjde. Vymyslíme si teorii, přesně ušitou na míru našemu přístupu, našim vstupním názorům. Jasnou, logickou, bez chyb a děr. A můžeme to klidně začít i přednášet. Najde si to svoji cílovku i kritiky.

Kdybychom my, chytří lidé, měli pravdu, kdyby to skutečně bylo tak, jak tvrdíme, měli bychom všichni názory stejné. Existoval by na vše jeden názor a jedna teorie. Jenže — ono to tak není. Ve světě chytrých každý vše vysvětlujeme po svém, každý máme svoji pravdu, každý jinou.

Takto vzniká prostředí, ve kterém žijeme, protože to je všude kolem nás — názory. Mluvené, psané, vyučované, prezentované, medializované… Názory nejsou nic víc než dojmy, ke kterým si konkrétní člověk domyslel argumenty ze svého úhlu pohledu. Co člověk, to vlastní verze reality.

Ano, chytrost vede k vlastní verzi, které se říká technicky „subjektivní realita“. Právě proto, že to je pouze suma toho, čemu věří daný člověk. Je to jeho vlastní svět, vlastní pravidla, vlastní dobro, vlastní vše.

Všichni chytří to máme v praxi tak, že nám něco funguje, a něco ne. Podle toho, jak jsou v čem naše názory daleko od skutečné reality. Mýlíme se v každém případě, jde jen o to jak moc.

Jelikož jako chytří v životě narážíme, přemýšlíme, co je špatně. Vidíme takzvaně problémy. Jenže ne v sobě, ve svých názorech, protože nám to „naše“ zní správně a logicky. Nám přijde nesprávné a nelogické, co se děje kolem. Jací jsou druzí a co si myslí. Proto hledáme příčiny i řešení těch problémů v tom okolí a v těch lidech.

Jako chytří chceme opravovat svět. Tohle je i definice chytrého. Chce, aby se svět točil podle jeho verze pravdy a správna. Ono k tomu existuje i přísloví — „Dřív jsem byl chytrý, tak jsem se snažil měnit svět. Dnes už jsem ale moudrý, tak měním jen sebe.“

Mno, tím se pomalu dostávme od stavu chytrosti ke stavu moudrosti. Což je pořád ještě — mezičlánek. To ještě stále není to pravé ořechové, protože tady ještě narážíme tím, jak na to „měnění sebe“ jdeme.

Moudří — tedy my, kdo už jdeme na věc s pochopením, že je chyba v nás — si myslíme, že to je o myšlenkách — o způsobu uvažování. A tak krmíme sebe a brzy i druhé moudrými myšlenkami.

Jednak jim sami nerozumíme (vykládáme si je po svém), ale to není až tak podstatné. Zásadní je jiné nevědění — že s myšlenkami to nemá nic společného. Že snahy krmit se moudrem nikam nepovedou. staneme se jen takovými „salonními mudrlanty“, kdy dokážeme moudře mluvit, ale v praxi jsme někým úplně jiným.

Jako moudří zjistíme, že v nás žije trvalý rozpor mezi tím, jak mluvíme, a jak skutečně žijeme. Uvědomíme si, že naše „moudrosti“ nás opouštějí vždy přesně ve chvíli, kdy se podle nich máme chovat. Nedokážeme to.

Abych to zbytečně nenatahoval, je potřeba překonat i tuhle úroveň s pochopením, že je to pořád ještě jinak. Potřebujeme pochopit, že o hlavě to není, což je i ten důvod, proč snahy krmení hlavy ani práce s myšlenkami nepřinášejí efekt.

Teprve až člověk objeví skutečný zdroj všeho — podvědomí — má nakročenou na tu správnou cestu. Zbývá zjistit, jak se s tím podvědomím pracuje a začít to dělat.

Zde se ukáže, že vše je i funguje přesně naopak, než jak se nám to dřív zdálo. Že dělání vědy, pitvání se v něčem, poučky, házení všech do jednoho pytle, problémy, chyby… není cestou dopředu. Je to vše úplně jinak.

Život sám je příkladem dokonalosti, protože funguje úplně jednoduše. On totiž ten život — funguje sám.

Vědoucí člověk, což je označení pro tu již konečně reálnou úroveň — to už ví. A právě tím se liší od všech předchozích úrovní, kde jsme se pořád snažili, aby věci fungovaly. Teď už to vidíme jinak — že ony fungují. Ony fungují, když se v nich neangažujeme. Když nepomáháme, nevymýšlíme, nesnažíme se… Když nevidíme problémy.

Jako vědoucí tedy chápeme, že jakmile začneme vymýšlet, věci brzdíme. Jakmile někde vidíme problém, brzdíme. Jakmile se začneme něčím krmit, brzdíme. Jakmile se začneme o něco snažit, brzdíme. Brzdíme, brzdíme, brzdíme. Člověk umí jenom brzdit. To je ten vtip. Čím víc se snaží, tím víc brzdí.

Je to jako tlačit na dveře, které se otevírají dovnitř. Jdeme na vše naopak, protože vycházíme z předpokladu, že když něco nefunguje, je potřeba tomu pomoct. Zní to přece — logicky.

Nejvyšší liga z pohledu vnímání života se jmenuje Vědění proto, že už si nic nemyslíme. My jsme všechny dojmy a názory nahradili věděním. Už je nám úplně jedno, jak se co tváří i jak co zní, protože to je úplně nepodstatné a s fungováním to nemá vůbec nic společného.

V Tarotu tuto úroveň představuje Poustevník. Jeho poustevničení je symbolem „opuštění všeho, čím se okolní svět navzájem krmí“. Všech názorů, dojmů, pouček…

Nejmenuje se tedy Knihovník, takovou kartu v Tarotu nenajdete, ale Poustevník, který opustil svět dojmů, tedy i tu knihovnu, a zašil se tam, kde ho nebude svět rušit.

Poustevník se ale nezašil proto, aby dožil ve své pustevně, on se zašil jen aby v něm v klidu dozrálo to, co se o životě dozvěděl (jeho vědění). Už ví, už je mu jasné, jak to je, jen to teď potřebuje dostat do krve. Jde si do své samoty vyčistit podvědomí od všeho, čím v minulosti nasákl, aby se pak mohl do světa vrátit čistý.

Poustevník je i symbolem toho, že to „je jednoduché a zvládneš to sám“. Člověk se jen potřebuje naučit, jak se to dělá, jak sám sebe vyčistí. To jediné si do své pustevny musí vzít. Ale všechno ostatní — se v člověku probudí samo, jenže už ne v hlavě jako myšlenky, ale v srdci jako zcela jasné silné cítění.

Odpojí se hlava, a naplno se otevře srdce. Stane se, co se v knihovnách stát nemohlo.

INTUITIVNÍ NAVIGACE
Článek pro mě na teď
Výklad pro mě na teď
top