Dokázat vděčně pouštět
děčné pouštění, tak to má v životě vypadat, o to v něm jde. Tohle umění je projevem pohody, celistvosti, otevřeného srdce, spokojenosti i správného cítění. Nic nestavím nad nic a hlavně ne nad sebe. Žiji v přítomnosti, spokojeně, bez pocitu, že by bylo lepší, kdyby…
Člověk se ale pouštět obvykle bojí. Když platí, utrácí. Když jej někdo opouští, trpí. Když přichází nečekaná změna, bojí se. Když má zaplatit, kroutí se.
Schopnost pouštět bez pocitů, že o něco přicházím, je potřeba vypěstovat. Vše hodnotné a cenné je předmětem pěstování, a život je proces, který nabízí možnosti to dělat.
Žít jinak než pěstováním hodnot je laciné, což se nám hned i vrací. Nejen, že se nudíme zabíjením času, my se pak i omezujeme v tom, co bychom rádi žili, jedli, oblékali, používali…
Jelikož je život zákonitý, existuje ke všemu vždy jeden správný postoj a potom nekonečno nesprávných. Ona „správnost“ se pozná až ve zpětné vazbě — co mi mé postoje přinášejí zpět. Co díky nim prožívám, jak se cítím, jak mi co (ne)funguje, co si (ne)mohu dovolit.
Chtít žít spokojeně znamená zasvětit život svému kontinuálnímu rozvoji. Změně logiky. Čímž se zároveň i vysvětluje — to je úplně v pořádku, že nám naše logika neslouží. Stejně jako bylo v pořádku, že jsme po narození nechodili ani nemluvili.
Život je potenciál, se kterým můžeme naložit, jak se nám zlíbí. Zároveň si ale uvědomujme, že přesně jak s tím potenciálem budeme nakládat, tak budeme žít — kvalita našeho přístupu se nám bude vracet v kvalitách našeho žití. není si tedy nač stěžovat, protože možnosti tu jsou a jde jen o to, jak se k nim stavíme.
A to je celé. Neberme tedy potřebu se naučit koukat na svět úplně jinak jako problém, ale jako možnost žít tak, jak si zatím ani neumíme představit.
