Dopředu se jde sebezměnou, což není žádná aktivita
ivot je cesta. Čímž se chce říct, že se má jít pořád dopředu. Tak se žije. V praxi to znamená, že se člověk neustále mění. Resp. má to dělat, to se od něj chce.
Často se to ale neděje, člověk často nové odmítá. Někdy vědomě před výzvami couvá nebo se jim vyhýbá, jindy s nimi neúspěšně bojuje tím, že trvá na starém — argumentuje svými názory, chce, aby bylo po jeho, namísto aby využil příležitosti a opustil je.
Ať tak či onak, odmítá žít, protože žít znamená nebojovat, ale měnit se pokaždé, když pocítím potřebu bojovat, couvnout, utéct, kritizovat, srovnávat, usilovat, vymýšlet…
Jednoduše řečeno — život sám přináší člověku situace, které mu otevírají dveře dopředu, do lepšího. Ale záleží na jeho reakci, která je buď otevře, anebo zabouchne. Není tedy potřeba vůbec nic vymýšlet, nijak se snažit, vyvíjet žádné aktivity. Na tom život a tedy cesta vpřed nestaví. Tam, kde budeme sami sebou, zdraví, silní, spokojení, bohatí… nedojdeme žádným snažením, léčením, vymýšlením strategií… Dopředu se jde pouhým správným reagováním na nabídnuté situace.
Stačí nebojovat, neuhýbat, neutíkat ze situací, které nás zneklidní. To je celé. Proto to není o žádných moudrech, terapiích, návodech, sugescích… Nic takového není potřeba, ani to nikam nevede. Dopředu vede jen umění správně zpracovávat situace, které se samy objevují.
Nic neprožíváme náhodou. Chodí nám denně do života „ozdravné“ situace, protože život se nám snaží bez ustání pomoci. Je inteligentní, proto ty situace přesně probouzejí to, co nás aktuálně brzdí. Přicházejí otevřít právě ty dveře, před nimiž stojíme.
Schopnost jít dopředu, uzdravovat, měnit, růst, bohatnout, zrát… je tedy pouze o umění otevírat dveře, které se mi chodí nabízet. Dokud v nich ale vidím problémy, chovám se ke své smůle naopak, než bych měl — pootevřené dveře zabouchnu, namísto abych dovolil, ať se přede mnou otevřou.
Problém a výzva je totéž, jen viděné jiným pohledem. Ten první pohled vymyslí drama a zabouchne, ten druhý drama ustojí a dveře se otevřou samy.
Žijeme v poli hojnosti. Ta hojnost ke každému proudí všemi dveřmi, které má otevřené. A nemůže nikudy, kde je zavřeno. Je tedy dobré vědět, že žádné dveře neotevřu tím, že něco vymyslím. Že něco udělám. Že odněkud uteču jinam. Že něco vyměním. To pořád běhám v tom svém územíčku, probíhám dveřmi již otevřenými, ale neotvírám nové. To se dělá jinak, bez vymýšlení, bez plánů, bez snažení a bez pomoci.
Život je totálně jednoduchý, protože je nositelem dokonalé inteligence. A ta nevymyslí nic zbytečně složitého. Právě proto, že by to bylo zbytečné. Fungují tudíž úplně triviální mechanismy, jen je potřeba je znát. Budeme pak otevírat stále stejným jednoduchým způsobem nové a nové dveře, dnes a denně, aby náš život fungoval čím dál samovolněji a přinášel čím dál víc dobrého a kvalitnějšího, až dospějem k zralosti, kdy žijeme jen to své a své ideály.
Vědění neboli znalost těch triviálních mechanismů je univerzální klíč pasující ke všem dvěřím. Přičemž nefunguje žádný šperhák, žádná finta, strategie ani zkratka. Buď víš, anebo nic nového neotevřeš.
