Hlavu nemáme od toho, aby vymýšlela řešení

OOsmička Mečů nás učí pochopit důležitý fakt — hlavu nemáme od toho, aby hledala řešení. Ona to neumí, nedokáže vymyslet, co je správné a co ne.

Ukazuje nám to na situaci, kdy se člověk nedokáže rozhodnout, protože na tom se to demonstruje nejlépe. Člověku běhají hlavou varianty, které se donekonečna střídají. Sotva se přikloní k jedné, už o ní začne pochybovat, tak si vymyslí jinou a stane se totéž. A znovu, a znovu, a znovu…

Hlavu nemáme, abychom jí řešili cokoli životního, protože logika hlavy vůbec neodpovídá logice života. Hlava dokáže pouze kalkulovat z dat, která do ní vložíte — prostě typická kalkulačka, nic víc.

Řešíme-li životní situace hlavou, pak do své kalkulačky vždy vkládáme nejistá vstupní data, jelikož se bez výjimky snažíme vyřešit něco, co bude, nebo co by bylo, kdyby bylo jinak. Čili samé neznámé.

A ta kalkulačka z neznámých vždy vydedukuje, že bude problém, protože to ani jinak nejde. Je to jako v matematice. Nezadáte-li všechna potřebná vstupní data jasně, není možné, aby vypadl konkrétní výsledek.

Jeden z důležitých vstupních faktorů, o kterém hlava nemá tušení, je fakt, že život funguje sám. On nestojí, on nepotřebuje, abychom mu pomáhali, abychom jej vymýšleli, abychom hledali řešení. On jede jako po másle.

Tedy až do okamžiku, než začneme něco vymýšlet, protože ten po másle jedoucí dokonalý stroj nás poslouchá. My jej svými dedukcemi zastavíme a nutíme fingovat jinak. Tím se věci zaseknou, narazí, zamotají, zastaví, a nehnou se dál, začne bloudění v kruzích a narážení.

Hlava je tedy v souvislosti s životem jeho spolehlivou brzdou, a právě proto vede seberozvoj do stavu, kdy se do něj vůbec neplete. Kdy je zticha, odpojená, povznesená nad všechny okolnosti, události a názory. Ať se děje, co se děje, vůbec se v ní žádné dedukce nespouští.

Jelikož se dedukce spouštějí samy na základě dojmů, je potřeba se vymanit z jejich zajetí. Přestat cokoli hodnotit, protože dokud to děláme, spouštíme laviny, které pak nedokážeme zastavit a drtíme jimi sami sebe — náš život přestává fungovat a my prožíváme dramata, která si sami vymýšlíme a tím se jim vystavujeme.

Jedinou cestou ke stavu, kdy sebe nedrtíme a svůj život nebrzdíme, je vypěstování absolutní důvěry v život. A to nejde jinak, než že se mu naučíme naprosto rozumět. Znamená to kompletně odhodit vše, jak jsme se naučili uvažovat, a nahradit to něčím úplně jiným, co odpovídá realitě.

Všechny ostatní pokusy jsou a navždy zůstanou — jen pokusy. Pokusy o nemožné, protože se na to jde jinak, než se jít musí.