Hojnost je výsledek reálného vnímání
lověk se narodil se záměrem stát se zcela soběstačným. Život, který sem přišel žít, tedy musí být vymyšlený tak, aby si sám se sebou vystačil. A také tak vymyšlený je.
Život člověka vede tím, že připravuje jednotlivé kroky jeho cesty. A ty mu denně posílá do cesty. Děje se to úplně automaticky a totálně inteligentně — říká se tomu „dokonalý plán“.
Život tedy běží sám, perfektním způsobem. Od člověka se chce pouze správně reagovat na vše, co mu denně samo přichází do cesty. Tak se žije.
Pointou celého žití je tedy naučit se své prožitky správně vnímat a zpracovávat. To je vše, co má člověk umět a dělat. Pak se vše vyvíjí ideálním způsobem, vše do sebe perfektně zapadá, synchronizuje se a zároveň je o člověka staráno tak, aby měl vždy všeho dostatek. Správné žití je tedy jednoduché a bezstarostné, protože je vše vymyšleno a funguje to.
Musí v tom být ale vtip, aby to byla hra a o něco šlo. Ten vtip zajišťuje fakt, že člověk se na své prožitky správně dívat neumí. Vidí v nich něco jiného, přemýšlí o nich z nesprávné perspektivy, a tudíž se pak i nesprávně chová — nereaguje, jak by měl. Výsledek takového přístpu je ten, že se prožitky nezhodnocují — v člověku nezraje, co by zrát mělo.
Namísto zrání se děje něco jiného — člověk se zablokovává. Usazuje v sobě nereálné dojmy z prožívaného. Věří svým dedukcím, které mu říkají, že je něco špatně, někde problém, hrozba, něco nepůjde… Člověk se svým přístupem k prožívanému učí vidět věci černě a komplikovaně, a sebe jako závislého a (alespoň potenciálně) ohroženého. Nic z toho tak sice není, jemu to tak ale připadá a věří tomu. Výsledkem je ztráta pocitu pohody, přirozené harmonie, bezpečí a samozřejmosti. I ztráta lásky, protože do života vstupují obavy, které jsou opakem lásky.
Seberozvoj je škola, která má člověka naučit vnímat správně. Vysvětlit mu, jak život funguje. Předmětem seberozvoje tedy vůbec nejsou poučky, sugesce, rituály ani silná slova. Člověk nic z toho nepotřebuje, on se potřebuje zase začít cítit dobře a bezpečně, a to jde jedině pochopením, že mu nic nehrozí ani jej nijak neomezuje. Cítění totální pohody se v něm potřebuje probudit zevnitř, ne že si něco pozitivního namlouvá, až si to namluví.
Člověk potřebuje jediné — pochopit, jak život funguje. Z toho mu začne být jasné, co se kdy skutečně děje, proč i jak se k tomu postavit, aby docházelo k tomu, k čemu docházet má — aby se měnil. Aby vše, co správně necítí, cítit začal. Zdraví, bohatství, láska, pohoda, klid, naplněné vztahy, sebeúcta, radost, štěstí… — to vše jsou pocity. Ale skutečně cítěné, ne vsugerované. Musí vycházet ze srdce, ne z hlavy.
S našimi pocity se nepracuje skrz hlavu, ale skrz podvědomí. Což je úplně jiný orgán, který vyžaduje úplně jiný přístup. Seberozvoj je tedy nejen o vysvětlení životních zákonů, on potřebuje člověku dát i pochopení, jak s podvědomím prakticky pracovat. Je to jednoduché, jen je potřeba tomu rozumět.
Pak začne být žití hra. Člověk si uvědomí, že je ten život úplně jiný, než si doposud myslel. Že sice dál prožívá v podstatě ty samé situace, ale vidí v nich už něco úplně jiného. Jiné prožitky i jiné pointy. Cítí se pak úplně jinak, reaguje úplně jinak, a vše se v jeho životě i jinak vyvíjí.
Ze života mimo realitu se stává žití vědomé, úplně jiné. Naplňující, nádherné, smysluplné, bohaté. Vše je naráz naopak. Kam se koukneme a nač pomyslíme, vidíme samé otevřené dveře, které nám nabízejí — chceš? Všudypřítomná hojnost. Stačí chtít vstoupit. Nic nám nebrání, nikde žádné překážky, nic ničím podmíněno. Můžeme žít své ideály, aniž bychom cokoli s nimi spojeného řešili. Vše je vymyšleno, život se perfektně stará o každý detail a vše potřebné — stačí se té dokonalé podpoře s důvěrou oddat. Přijmout ji jako fakt.
Cílem seberozvoje je důvěra. Plná důvěra, abychom si hojnost dokázali dopřávat. Bez důvěry to totiž nebude fungovat. Hojnost tu sice neustále je i bude, ale potřebujeme se na ni dokázat napojit a už se neodpojovat. A to se dělá onou plnou důvěrou.
Zbývá dodat, že onu důvěru v sobě vypěstujeme tím, že se nám životní zákony dostanou do krve. Budeme se v jejich duchu chovat, budeme čím dál samozřejměji cítit, že to skutečně jde a funguje. Naše schopnost spoléhat na to, že se vše řeší samo sílí, až úplně dozraje. A od té chvíle je hojnost náš trvalý životní styl, ve všech formách a životních oblastech.
Správný seberozvoj je tedy škola hrou. Něco jednoduchého se člověk dozví, a pak se podle toho učí chovat. Tím v něm jeho Vědění zraje, až se přetaví v Cítění. A to Cítění je ona naprostá důvěra, která nás napojí na nepřetržité proudění hojnosti, takže budou všechny naše potřeby i přání automaticky samovolně naplňovány.
Člověk tak dosáhne toho, k čemu se doopravdy narodil — prožívání pohádkové nádhery života. Té, která tu sice od nepaměti je, ale je potřeba se ji naučit vidět, abychom ji mohli žít.
