Hojnost se rodí v nejistotě
ožná nejlépe se přínos nové logiky pro člověka ukazuje na nejistotě. Právě ta lidskou logiku alarmuje, člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama, v hlavě se rodí obavy, starosti, dramata, černé vyhlídky, stres, a s tím i potřeba to řešit.
Člověčí logika, aby nedramatizovala, potřebuje mít „jistoty“. To je její vlastnost. Mám-li našetřeno, dokážu neřešit peníze. Plot kolem pozemku mi dává klid a pocit soukromí, mám-li práci, cítím se zabezpečeně, nejsem-li sám, cítím se jistější a tak dále.
Člověk si už ale neuvědomuje, že právě ony „jistoty“ jej nesmírně limitují. V „jistotách“ je vše dané a nemůže přijít nic lepšího, nečekaného. Řečí naší školy — Vesmír o nás nedokáže pečovat, protože jsme se rozhodli to dělat sami. Právě těmi „jistotami“ nebo přesněji řečeno těmi „představami o jistotách“.
Ony to ve skutečnosti ani žádné jistoty nejsou, protože o práci, partnera, úspory, dům i cokoli jiného můžeme šmahem přijít, a pak nás začne žití bolet. Změní se okolnosti a člověk je nahraný.
Stavění na jistotách přináši i starosti o ty jistoty. Abychom o ně (teď když už je máme) nepřišli. Hlídáme si je, znervózníme, kdykoli se zdá, že by mohly být ohroženy. Potenciální stres visí jako Damoklův meč nad každým, kdo uvažuje člověčí logikou, protože stres je vlastnost našeho nereálného vnímání života.
Nejistota je pro člověka stav, kterému se snaží všemi silami vyhnout. On v ní totiž vidí jedno velké nic. A právě to „nic“ jej straší. Co pak?
Reálná logika — jelikož je přesně opačná než ta dedukční — vidí v nejistotě opak — hojnost. Což je realita, pouze aby byla vtipná, tak ta hojnost není vidět. Ona tu stále všude je, jen k nám přichází nečekaně. Stojí vždy schovaná za rohem a čeká, zda ji k sobě pustíme svými očekáváními.
Takto to má vtip. Nefunguje to každému, ale jen tomu, kdo se k sobě naučí hojnost pouštět — kdo dokáže žít s otevřenými dveřmi.
Žití v hojnosti vypadá tak, že se vám vše neustále automaticky doplňuje, podle vašich potřeb a přání. Jinými slovy — na vše, co chete žít, automaticky máte. Stará se o to život sám, protože on je tak vymyšlený, to jsou jeho pravidla hry.
Jedno z těch pravidel ovšem říká, že automaticky doplňovat jde jen tam, kde mají otevřeno, tedy tam, kde nežijí s představami o jistotách, kde se v nejistotě nerojí negativní vyhlídky. Všichni takoví jsou odkázáni sami na sebe, na své představy o tom, co musejí a nesmějí, co si mohou a nemohou dovolit a podobné.
Jak stále dokola píšu, život je úžasný, kromě jiného i tím, že je klamavý a proto vtipný. Srytý klam je úplně ve všem proto, aby jakmile začne člověk něco dedukovat, šel spolehlivě špatnou cestou.
Život tedy nefunguje na principu dedukcí, ale vědění. Kdo tedy chce žít v hojnosti, potřebuje se odnaučit vymýšlet tím, že se naučí vědět, jak to tu funguje. A tohle Vědění potřebuje dostat do krve, aby je cítil. Pak se přenese do jiné ligy, kde se na jistoty už vůbec nehraje. Kde se jen bavíme, těšíme, užíváme si hojnost a rosteme.
