Cítit se jedinečný= žít v souladu se sebou

Každý jsme jiný. A je to dobře, má to tak být. Každý jinak vypadáme, každý máme na něco jiného talent, jiné zájmy, hodnoty, vkus, každému nám vyhovuje něco jiného.

Stejně tak každý něco neumíme, nevíme, nejde nám to, nemáme k tomu vztah…

Jsme jako pastelky, každá má jinou barvu. Svět má být totiž pestrý, ne fádní. Všechna měřítka a vzory si vymýšlíme naivním uvažováním, z nevědomosti.

Máme být jedineční, proto i jsme a není nikde dáno, jak má být člověk vysoký, široký, jak dlouhé má mít nohy, jaké má mít uši, oči, vlasy, zadek… Ani jak má být chytrý, zručný, obratný… Prostě na nic neexistuje mustr, vše máme každý jinak. každý jsme originál, který ovšem nevznikl náhodou, ale velice pečlivě byl každý detail promyšlen pro dobro jeho i všech.

Názory si děláme proto, že nevíme. Kdybychom věděli, nebudeme si potřebovat názory dělat (dedukovat). Mít názory znamená si něco myslet. A jak se (správně) říká — myslet si znamená prdlajs vědět.

Chyba vnímání se projevuje už na školách, kde se po nás chtějí co nejlepší známky. To je sice úplný nesmysl, ale zní to logicky. Do školy má člověk chodit se hlavně bavit. Když se naučí vnímat školu jako nějakou autoritu, přestane pro něj být zábavou, ale povinností, nutností, a to si zadělává na těžký a dramatický život.

Do školy se chodí každý najít. Nabízejí se mu zde možnosti a on má přirozeně vycítit, co je to jeho. Co mu přirozeně jde, nač má talent a co jej přitahuje a naplňuje. I co mu nejde vůbec, co mu nic neříká, nač je „dutý a dřevěný“. Čím víc se ze školy udělá povinnost a honba za známkami, tím větším stresem na člověka působí a on se naučí na život jako na stresující proces dívat — naučí se bojovat, skrývat, přetvařovat, utíkat, lhát, bát…

Totéž platí nejen o škole a pohledu na ni, ale o pohledu na vše. Úplně vše v životě je a má být radost a zábava, ale to jde, jen když se na nic netlačí, nedělá se z toho nutnost stylem „musíš, nesmíš“.

Svou jedinečnost si potřebujeme pečlivě hýčkat, ne se nechat semlít názory a měřítky a pravidly. Naše jedinečnost je náš dar, zdroj našeho bohatství, duševního, citového a nakonec i finačního, protože právě tu svoji jedinečnost si máme užívat sami ve svém soukromí i sdílet s ostatními.

Skutečná radost je radost ze sebe. A buď ji cítím (protože miluji svou jedinečnost), anebo necítím (protože jsme se na sobě naučil vidět chyby a probudil potřebu se hodnotit a srovnávat). Všechny ostatní radosti jsou pomíjivé a mnohdy je to jen útěk od žití ke zbytečnostem.

Na to, abych si mohl něco užívat a s chutí sdílet, si toho musím nejdřív sám vážit. A to nejde, vidím-li na sobě chyby a trpím tendencí se srovnávat, mučím-li se nad domácími úkoly a stresuji školou nebo v pozdějším věku prací. To nejde, když mi doma kde co vyčítají, když se na věci chodí silou, poučováním, kritikou, když se mi dávají za příklad jiné děti… A to nejde ani když já sám na sobě hledám chyby a porovnávám se s kamarády a spolužáky, a autoritou je pro mě kde kdo a jeho názory a měřítka.

Veškeré porovnávání a hodnocení je opačnou cestou, než jakou bych měl jít. Nemám být stejný jako druhé děti, nemám umět to samé co ony, nemám vypadat jako ony a nemá mě bavit dělat, co baví je.

Mám být sám sebou a řídit se svým cítěním. Cítění nás všechny jasně vede a ukazuje správnou cestu. Kdykoli ale to cítění přehluším poučkou nebo musením, ukrojím ze své sebehodnoty. Ze svého pocitu životní pohody, ze své přitažlivosti, ze své spokojenosti se sebou. A to ukrojení se zapíše do podvědomí, kde už nadobro sedí a sedět bude, dokud se jednou nerozhodnu s tím skoncovat a podvědomí si od všeho, co mi vůbec neslouží, nevyčistím.

Z nerespektování jedinečnosti vzniká ego, které se dá definovat jako „falešná představa“. O sobě, o druhých, o světě, o hodnotách…, o všem. Všechny nepřirozené neboli falešné neboli nereálné představy rozdvojují osobnost. Člověk už není sám sebou, už si o sobě něco myslí. Už je A, ale myslí si o sobě B. Anebo touží být B. Umí A, ale touží umět B. Vypadá jako A, ale rád by vypadal jako B. Žije život A, ale touží žít život B. Žije ve světě A, ale touží žít ve svět B.

Důvod? Je nespokojený. Je nespokojený se sebou. Necítí se totiž jedinečný, ale divný. Něco mu na sobě vadí, něco by chtěl jinak. Jinak vypadat, umět, co neumí, mít, co nemá, dělat, co nedělá, žít, jak nežije… Nerespektováním své jednečnosti totiž začal koukat okolo. Přestal totiž vidět hodnoty v sobě, tak se je naučil vidět kolem. A tím si ze života udělal peklo. Vše, co má, podhodnotil, a vše co nemá, nadhodnotil.

Už nevidí hodnoty v sobě a tom, co umí a má, ale v druhých a tom, co nemá a neumí. Sám sebe udělal malým a zbytečným, a okolní svět velkým a úžasným. Vidí hodnotu v tom, jak se kdo tváří, co si kdo obléká, jaký kdo budí dojem. A tak se buď snaží také budit dojmy /na něco si hraje), anebo se naopak stáhne a raději nevylézá.

Ať tak či onak — bojuje. Se sebou, vnitřně to v něm každou chvíli vaří, a člověk s těmi svými vnitřními boji žije každodenní život. Někdo to drží v sobě a trápí se, jiný to ventiluje ven a trápí tak sebe i druhé. V praktickém důledku to má ten dopad, že život se jeví jako boj, jako divadélko, jako každodenní snaha o dělání dojmů a vymýšlní strategií, jak zaomačit, aby něco fungovalo.

Tím, že jsme se zbavili pocitu, že jsme dost dobří a nic nám nechybí, zbavili jsme se i pocitu, že by mohl život fungovat sám. Jednoduše, samozřejmě, bez dělání dojmů, vymýšlení strategií, snažení, usilování, kalkulací a plánování, co a jak musím nebo nesmím.

Ze života krásného, spokojeného, bezstarostného, radostného, podporujícího, dokonalého a samofungujícího, se stalo dramatické divadlo. Do něčeho, co je úplně čisté a „bílé“, jsme si přimíchali černou. Černé představy, vyhlídky, horší časy, pocity ohroženosti, nebezpečí, názory na lidi a jejich názory…

Černá se přimíchala do našich brýlí, a tu černou už pak navzájem i sdílíme. Naučili jsme se hodnotit. Život už není jen dobrý. Kdepak. Už tu je spousta věcí, které by měly být jinak. Už tu jsou chyby, problémy, hrozby.

Nejsou, ale my je vidíme. A vidí je i ostatní, což jen to problematické vidění posiluje a šíří. Naráz už ty provlémy a chyby vidí každý, takže se ta davová psychóza stane normou. Problémy a chyby jsme si vymysleli, a teď jim věříme a proto s nimi žijeme. Zrodily se z našich dojmů, z nespokojenosti s tím, co je a jaké to je.

Cesta dopředu je cestou zpět. Potřebujeme se vrátit do stavu, kdy je vše v pořádku. Zbavit se dojmů, hodnocení a kritik. A začít musíme sami u sebe, pochopením, že jsem přesně takový, jaký mám být, a přestože toho spoustu nevím a neumím, není na mě nic špatného ani nic není potřeba vylepšovat nebo dohánět.

Stejně tak potřebuji uchopit své dosavadní prožitky. Své „evrgrýny“ v podobě bolavých vzpomínek (výčitek), jak mi někdo ublížil nebo já sám udělal něco nesprávného — ublížil, zalhal, ukradl, podvedl, špatně se zachoval, rozhodl…

I tohle vše mělo být, jaké bylo a namísto hodnocení a kritiky to mělo být jen prožito jako nutná a důležitá zkušenost. Celý život je jen série zkušeností, které mají svůj jasný význam a jen samé dobré důvody. I naše prožitky jsou součástí naší jedinečnosti, formují nás, rozvíjí pochopení něčeho, co nikdo jiný, kdo to neprožil, nepozná a nepochopí.

Bez prožitku k pochopení nemůže dojít. NIkdo neodkážeme chápat nic, co jsme skutečně aktivně neprožli. Dokážeme tušit, ale to jsme od chápání světlené míle daleko. proto potřebujeme řadu věcí prožít, abychom se ve svém životě orientovali a zrale uvažovali.

Vše, co jsme tudíž kdy viděli černě, vůbec černé nebylo, a my — chceme-li se pohnout vpřed — si potřebujeme vyčistit vše, co jsme doposud prožili.

No a až vyčistíme (přijeme) sami sebe a všechny své prožitky, přijde čas se stejně jako na sebe a svůj život podívat na okolní svět. Podívat se na něj stejně jako sám na sebe a své žití — naprosto bíle. Bez viny, kritiky a chyb.

Svět se tím vrátí do své reálné podoby, naše brýle se pročistí. A s čistými brýlemi přijdou i pocity, které nám dřív přišly nemyslitelné — trvalá pohoda, radost, štěstí, samozřejmost, bohatství, zdraví… Naráz přesně i víme, kdo jsme a co je to naše. Už nebloudíme, už si na nic nehrajeme, nic nevymýšlíme, už sebeou nijak nemanipulujeme, nikam se neženeme, s ničím nebojujeme, nic si nenalháváme a už si ani nic nenecháme líbit.

Zbavíme se emocí. Uvědomíme si, že emoce, jakkoli pozitivní či negativní, jsou jen barvou, kterou natírám skutečnost. A ať je ta barva růžová či černá, ničemu nepomáhá, jen znehodnocuje.

Vidíme sebe čistě a tak jasně vidíme i své ideální uplatnění. Cítíme to, stejně jako cítíme, co nám vyhovuje, kam patříme a co patří k nám. I co k nám nepatří. Dokážeme se zbavit všeho falešného i nekompatibilního, nevhodného… Už nepřemýšlíme, hlava nám přestala do života mluvit, otevřelo se srdce a řídíme se už jen jím.

Dokud hlava do života mluví, je to znamení, že je srdce zavřené = nedokážeme cítit. A cesta vpřed spočívá v odpojení hlavy, neboli v odblokování podvědomí, protože dokud necítíme, jsme odsouzení dedukovat. Žít hlavou, což bude vždy žití ve výmyslech a dojmech, na hony vzdálené opravdovosti, radosti, pohodě a lásce. A bude to i žití černé, protože hlava o životě a jeho fungování jinak než čerě uvažovat nedokáže.

Hlava je zdrojem všech starostí. Nemá do života co mluvit, protože to neumí. Vidí vše pesimisticky, což je její vlastnost. Vymýšlí dramata a problémy, přestože nikde žádné nejsou. Hlavu nemáme, aby nám do života mluvila. Ona to jen dokáže a my ji naivně posloucháme. A neuvědomujeme si při tom, že nám vždy radí špatně. Proto, že všechny její „rady“ a závěry změjí naprosto logicky.

Hlava člověka vždy přesvědčí, dokud — nepozná pravdu. Dokud nezjistí, že je vše jinak. Pak dokáže překonat závoj dojmů, jakými svět působí a ze kterých hlava bere všechny své dedukce a z nich vycházející nepohodu, strach, smutek, pocity ohroženosti, vidiny problémů, soupeřů, komplikací a černé vyhlídky.

Takže končíme zase u toho, že jedinou skutečnou cestou je vědění. Vše ostatní jsou jen marné pokusy o nemožné. Umělé navozování krátkodobé pohody, ze které se ale fofrem vrátíme zpět do svého „standardu“, protože jej nosíme v sobě, ve svých nereálných názorech.

Čisté brýle si nejde vsugerovat. Pozitivní myšlení do sebe nenacpu mantrami. Tím se jen na chvíli „oblbnu“. Na skutečnou životní změnu a trvalou pohodu se musí úplně jinak.