Jedinou změnou je sebezměna
ení všechno změna, co se tak tváří. Člověk často považuje za změnu třeba to, že odněkud uteče. Tím ale nic nezměnil, protože nezměnil to jediné, co vždy potřeba změnit je — sebe.
Nic jiného než sebezměna neexistuje. Bez sebeměny se nic nikam neposune, neuzdraví, nevyvine, nic nového do života nepřijde.
Proto i ten, kdo uteče, se možná chvíli cítí líp, ale brzy si uvědomí, že se tím nic nevyřešilo. Vše je ve stejných kolejích, cítí se stále stejně, žje stále stejně, a co jej tlačilo dřív, tlačí dál.
Vyměnit práci, partnera, adresu… To také nikam nevede. Výměna tudíž také není žádná změna. To se pohybujeme pořád na stejné úrovni, jen v bledě modrém.
Třetí typickou formou „snažení se o změnu“ je vymýšlení strategií. Ani to nemůže nikam vést, pokud celá ta strategie nestaví na tom, že změním sám sebe. Ať vymyslím, co vymyslím, vždy zjistím, že vše funguje po starém a já žiji pořád stejně.
Změna je motorem života, ale je potřeba chápat, že se tím míní změna naše vlastní. Naučíme se na něco, co nás tlačilo, dívat tak, že nás to už netlačí. TO je změna. Vše ostatní je marný boj.
Motorem skutečných změn je pochopení, že život se automaticky přizpůsobuje kvalitě mého vnitřního nastavení. Proto se nemůže vůbec nic změnit, dokud já sám zůstávám stejný. Není jak.
Píšu o tom proto, že jsme zvyklí dělávat hlavně právě ty změny-nezměny. Výměny. Neměníme se, namísto toho vymýšlíme, co změnit okolo. Kličkujeme. Přemýšíme o změně, ale vymýšlíme to od základu špatně. Čekáme nějaký přínos od své teorie, plánu, strategie, útěku, výměny, aniž bychom jimi měnili svůj pohled na život a přístup k němu.
Typické chytáky přicházejí i samy, občas se sama objeví nabídka. A my po ní sáhneme, protože si naivně myslíme, že to něco vyřeší. To je ale ve skutečnosti jen zrcadlo, které nám má ukázat, že takto se to nedělá. Že se na to musí úplně jinak.
Příkladů bych mohl uvést kopec, ale není potřeba, určitě je i bez nich jasné, o čem píšu. Člověk neznalý životních zákonů je naivní. Neuvědomuje si, co je potřeba, proto se není čemu divit, vkládá-li své naděje do předem prohraných bitev. On v nich tu předem prohranou válku nevidí. On to musí zkusit, a prohrát.
Prohrát ale pořád neznamená se poučit. To znamená jen prohrát. Bez pochopení, proč to tak celé dopadlo, zůstáváme i po té zkušenosti stejní, opět se tedy vrhneme do něčeho předem projetého.
Člověk často staví své fantazie na tendencích se na někoho nebo něco vázat. Vidíme v tom „jistotu“, nebo aspoň „větší jistotu“. A to je další kámen úrazu. Dopředu se jde naopak tím, že se osvobozuji, osamostatňuji, stavím na vlastní nohy. Zbavuji se tendencí se spolčovat i na druhé působit.
Proč? Protože život je nastavený tak, že funguje tím líp, čím míň něco řeším. A právě stavění na vazbách, výpomoci a působení na druhé je přesný opak — úsilí. Jsem tím silnější, tím přitažlivější, čím víc jsem sám. Sám sebou, s důvěrou v sebe samého, ve své záměry a kvality.
Tak vypadá cesta dopředu. Samostatný, sebevědomý, na ničem a nikom nezávislý. Ne navazbený. To neznamená, že žiji odděleně. Jen svobodně. Necítím potřebu se někde zviditelňovat a paktovat. Věřím své přitažlivosti. Ta funguje perfektně, jen je potřeba ji v sobě probudit. Což se dělá přesně naopak než vším výše popsaným.
Dokud se snažíme vázat na druhé a vymýšlet strategie, odmítáme se měnit. Namísto zrání sázíme na „jistoty“, ale tak se nežije. Nevěříme si, proto to děláme, namísto abychom pracovali na té sebedůvěře.
Z chemie si možná pamatujete, že zlato se také s ničím nevazbí. Je odolné, proto vzácné a cenné, přitažlivé. To není náhoda, to je jen ukázka, návod od Vesmíru, jak to má vypadat i v životě.
