Jsem kompletní, jen to necítím

Člověk se rodí kompletní. I žije příběh, který je mu ušitý po všech stránkách na míru. Objektivně je tedy vše v naprostém pořádku. Jenže.

Člověk si brzy začne dělat vlastní názory na sebe a svůj život, a tím se to celé pochroumá. Jeho duše se zbaví čistoty neboli reálného pohledu na život a vznikne tak ego, neboli — pohled nereálný, subjektivní realita.

Jakmile vznikne ego, přestává život fungovat, protože co je vnímáno nesprávně, začne kulhat. Výsledkem je, že člověku něco chybí a zároveň to nedokáže sdílet s druhými. Druhým ve vztazích nedává to, co od něj potřebují.

Pocit chybění (nespokojenosti) se začíná vracet a s ním potřeba jej kompenzovat. Kompenzovat z externích zdrojů, nutno dodat, což je onen zásadní omyl.

Člověk si při pocitu nespokojenosti neuvědomuje, že si sám přestal něco dávat tím, že někde začal vidět problém. Neuvědomuje si, že mu chybí jen to, co sám sobě sebral svými nesprávnými názory. On je přesvědčený, že mu chybí nebo hrozí něco zvenčí.

Spouští se tím nekonečný kolotoč. Člověk se buď za něčím honí nebo před něčím uhýbá. A jelikož se na věci dívá stále stejně, resp. neuvědomuje si, odkud vítr vane, nenachází řešení.

Namísto řešení se stává závislákem. Na lidech, vztazích, penězích, jídle, majetku, moci, vlastní důležitosti, svých názorech… Utápí svou nespokojenost v tom, čím se ji snaží zahánět.

Je to samozřejmě nekonečný boj ega se svými vlastními výmysly. Ten boj je ale zároveň tuhý, každodenní, plný frustrací a rozčarování.

Život nemůže fungovat, dokud od něj něco chceme. On začne fungovat, až s tím přestaneme a začneme naopak svému životu dávat. To, co v nás je přirozeného, tedy péče, láska, talenty, tvořivost, jedinečnost, užitečnost, respekt, úcta, sebedůvěra, laskavost…

O tohle jsme někdy v minulosti přišli svým uvažováním, a potřebujeme si to zase vrátit. Proto je cesta dopředu cestou dovnitř, do sebe, k vnitřní pohodě, klidu a pocitu úplnosti a bezpečí.

Ta cesta není snadná, protože od nás vyžaduje se vzdát všeho, k čemu jsme přimkli. Čím jsme si svou nespokojenost kompenzovali — na čem jsme své štěstí naivně stavěli. Tedy přesně toho, co mylně vnímáme jako to nejcennější neboli na čem jsme závislí, bez čeho si nedoevedeme představit žít.

Ona je vždy ta nejtěžší cesta tou správnou, ne aby život bolel, ale aby za něco stál. Aby byl o odvaze — o odvážných rozhodnutích a krocích.

Jedině odvahou do našeho života přicházejí hodnoty, protože jedině odvážným přístupem se hodnotnými sami stáváme — zrajeme, ladíme se a přitahujeme.

Cesta zpět ke spokojenosti je cestou do samoty. Je to cesta vědomého odstřižení se od okolního světa, protože jedině o samotě mohou věci dozrát a závislosti nás opustit. Jinak to nejde, protože jedině o samotě můžeme obnovit náš vztah k sobě.

Samota není cílový stav. Je to jen nutný stav dočasný. Musíme do ní vstoupit a setrvat, dokud nám nezačne být samotným se sebou tak dobře, že nám už nic nechybí.

Poté už se znovu otevřeme světu a on nám. Už nám bude dopřáno vše, co máme rádi, protože už na tom nelpíme. Už od toho nic neočekáváme (nechceme), ale jdeme tomu dávat sebe.

Život je prostor, kde si má člověk užívat sám sebe. Nabízí možnosti se realizovat, ale nic víc. Ono ani není víc potřeba, protože není nic lepšího, než se realizovat. Ve věcech osobních, pracovních, v koníčcích, jako partner, rodič, kamarád…

Sdílet člověčinu se tomu také říká. Neboli opravdovost, která se objevuje, jen když člověk dává, nikoli když něco chce. Jedině dáváním ze sebe je možné se cítit dobře, a zároveň jedině tak věci fungují. Jiná možnost není. Vlastně je — setrvat v tom, co je a dál bojovat