Jsem vždy sám sebou, o samotě i ve vztazích
Vánocích bychom si měli uvědomovat, možná víc než kdy jindy, že nejdůležitější pro život je dokázat být sám sebou. Zůstávat svůj, nepřetvařovat se, nesnažit se zalíbit. Necpat se nikam jen ze slušnosti ani si jen tak ze slušnosti nenechat nic líbit.
Vánoce jsou náchylné na různé návštěvy, nejen příbuzenské. A právě ty návštěvy trpívají snahami se zavděčovat, hrát hodného, slušného… Neboli nebýt svůj, sám sebou.
Návštěvy nám krásně ukazují, jací (ne)jsme. Jak snadno dokážeme sami sebe ztrácet. Jak se dokážeme přizpůsobovat, což není nic jiného než sebemanipulace. A tu jsme na sobě ochotní páchat jen proto, že…
…se nemáme rádi. Jen proto jsme schopni se přetvařovat s odůvodněními typu „tam přece jít musím“, „to jim přece říct nemůžu“, „nemůžu tam přijít jen tak“, „nebudu to tu kazit“, „to se přece nedělá“ a tak podobně.
Člověk je ochoten páchat spoustu nedobrého s jakožedobrými úmysly. Má to v logice. Myslí si, že co vypadá hezky, je správné. Ale to je vedle jako jedle. S touhle logikou v životě daleko nedojde.
Rozhodně nedojde ke štěstí a spokojenosti. Protože tam se nedá dojít, když sám sebe lámu přes koleno. Když se nutím hezky tvářit a říkat, co se čeká nebo hezky vypadá. Když dělám a říkám, co vlastně dělat ani říkat nechci. To jsem akorát falešný a nemám koule být skutečný. Vyjádřeno technicky — mé vyzařování je jalové, má přitažlivost stojí za pendrek.
Být sám sebou je umění se do ničeho nenutit. Nedělat nic, co dělat nechci, neříkat nic, co si nemyslím. Striktně odmítat vše nevhodné. A při tom všem se cítit dobře, normálně. Žádná slušnost. Slušnost je pitomost. Respekt, to je to správné. A ten respekt začíná u mě samotného — respektuji, jaký jsem.
Pak i respektuji, jací jsou druzí i že jsou často úplně jiní než já. NEVIDÍM V TOM PROBLÉM, což přetvařovač právě že vidí. Proto se bojí odmítat a říkat, co si myslí. On se chce vyhnout problému, ale svým přístupem naopak problém vytvoří.
Zadělává si na „zdvořilostní“ návštěvy, konverzace, vztahy, dárky… Prostě na úplně jalové situace. Na něco, co jej nebaví, co mu nesedí. Je ochoten chodit do věcí, které jsou předem odsouzeny stát za prdlajs.
Život takového člověka pak rovněž stojí za prdlajs, právě proto, že je zdvořilostní. Není opravdový, jen se zoufale snaží tvářit hezky. Úsměvy, fráze, povinnosti, ale žádné skutečné srdce, žádné souznění, vášeň, rozkoš. Nic opravdového, niterného, totálního. Jen plácání prázdné slámy.
Přeji skutečné Vánoce. Srdečné a vášnivé. S těmi, kdo vám přirozeně rozumějí, tudíž se nemusíte o nic snažit ani nijak tvářit. Můžete být sví a jim to přesně tak vyhovuje.
A pokud takové kolem sebe momentálně nemáte, užijte si Vánoce sami. Vůbec se toho nebojte, naopak. Užívejte si s rozkoší a vášní sami sebe, svou jedinečnost a sebelásku. A chtějte to tak mít i po svátcích, pořád.
Svět tu není od toho, abychom se mu přizpůsobovali, ale abychom mu ukazovali, kdo jsme. To je i ten důvod, proč jsme se narodili — abychom žili.
