Jsem tím, co mi jde samo
řichází doba vysvědčení, a tak vnímám jako užitečné připomenout jednu dost rozšířenou vadu vnímání. Mluvím o známkách, kterými nás škola hodnotí. Tou chybou vnímání je pocit, že čím lepší vysvědčení, tím líp.
Což o to, to samo o sobě ještě nic špatného neobsahuje. Špatně to začíná být až v okamžiku, kdy začneme k těm známkám děti tlačit. Tím jim začínáme dělat ze školy peklo.
V prvé řadě bychom si měli uvědomit, že jakmile někdo někoho do něčeho nutí, jakmile po něm něco vyžaduje, do něčeho jej tlačí, přesvědčuje nebo přemlouvá, probouzí a posiluje pravý opak — nechuť právě to dělat. V případě školy se z ní stává každodenní nutné zlo. Sami ji dětem zošklivíte a ještě jim to pak vyčítáte.
Život má bavit!
Škola má — stejně jako cokoli jiného v životě — bavit. Zábava je nutnou podmínkou nejen štěstí, ale i fungování a v tomto případě také radosti z toho, že do školy denně chodím a trávím v ní podstatnou část dne.
Když mě nechá okolí být, tak si i matiku, která mi nejde, dokážu užít co nejlíp i v ní podat svůj nejlepší výkon. Právě kvůli klidu neboli nulovému tlaku, který je na mě vyvíjen. I diktát napíšu nejlíp, jak umím, nebudu-li pod žádným tlakem.
Jenže všechno donucování, snažení, přesvědčování a komandování právě ten tlak vytváří. Už se nebavím, už dřu, na sílu, z nutnosti, ve stresu a dusné atmosféře. A tudíž ze sebe nedokážu dostat ani to, co ve mně je — tlak to všechno dělá jen horším a mně to všechno, jen ne baví.
Jak to vidí Vesmír
Připomenu dva vesmírné zákony, které zde hrají roli:
- Vše funguje správně jedině samovolně. Tedy bez úsilí, nucení, tlačení, snažení, přemlouvání, domácích scén… Nechat děti být, jaké jsou, to je úkolem rodiče, stejně jako je právě takové milovat, za všech okolností.
- Každý jsme se narodil optimální. Pro svou životní cestu, roli, kterou tu máme plnit. Nikdo nejsme dokonalý, žádný univerzál neexistuje ani existovat nemá, k ničemu by nebyl. Optimální znamená, že vše, co budu ke spokojenému žití potřebovat, mám od narození v sobě. Nemusím to ze sebe nijak dolovat, naopak. Potřebuji jen klid a prostor to v sobě rozvíjet. Nedostat se do spárů manipulace ze strany rodičů, dědečků, babiček, učitelů…
Vše ti jde samo přesně tak, do jaké míry to budeš kdy potřebovat
Řeknu-li to ještě jazykem vysvědčení, všechny „špatné“ známky o mně říkají, že tohle já nejsem, ani být nemám. Nic víc. Jen ty dobré známky (a stačí klidně jedna jediná) říkají — TOHLE JSI TY. Toto ti k něčemu bude, to máš v krvi, tak si jen v klidu uvědomuj, že to nejspíš někde uplatníš.
Kikóšek donesl dvě trojky (měli vízo o týden dřív), z matiky a angličtiny. Matematička ani američanka tedy nejspíš nebude. Ani paní uklízečka nebude, to zase známe z domu. Jsme s tím úplně v pohodě, vysvědčení vnímáme jako hezký doklad, že to takhle je.
Kikóšek mi jednou říkal, že je dislektik, disgrafik a „ještě něco, co mi nemůže říct, protože si nepamatuje, jak to ta paní nazvala“. Já to ani nikdy nezkoumal, protože mi to je jedno. Kikóšek je totiž v první řadě spokojený. I teď v pubertě má všechny rád. Děcka, dospělé, všechny. A to jde jenom když jasně ví, že jemu samotnému nic nechybí. Když se má bezpodmínečně rád.
A to je to jediné podstatné, vízo nevízo. To je to jediné, co bych s Kikóškem kdy řešil. A abych to nikdy nepokazil, chodím na to jednoduše — kdykoli se „něco“ stane a je potřeba to probrat nebo vyřešit, začínám větou: „Kikóšku, moc dobře vím, že jsi princezna…“. Z toho je jasně cítit, že jsem na jeho straně a rozhodně jej nemíním k ničemu nutit.
Takže až „to“ přijde, doporučuji nádech, výdech a „XY, vím, že jsi princezna…“ a tu princeznu byste měli i vidět. Jedinou vaší starostí je, aby bylo vaše dítě spokojené a cítilo vaši lásku, která se nijak nemění. To je to jediné, co by vás mělo opravdu zajímat a co byste měli případně řešit. Všechno ostatní je v pořádku takové, jaké to je.
