Když žiješ od ničeho k ničemu
ivot má svá jasná pravidla, což zanmená, že vše má svůj jasný řád i podobu. Řeknu-li to jinak — na vše existuje jen jeden správný přístup a potom nekonečno nesprávných.
A do třetice to vyjádřím tak, že existuje jen jediná možnost, aby věci fungovaly a naplňovaly, a potom nekonečno alternativ, kterým bude vždy něco chybět.
Že našemu přístupu k životu něco chybí poznáme velice jednoduše — nenaplňuje nás — něco nám chybí. A už je úplně jedno, co konkrétně. Jestli se bojíme, prožíváme existenční starosti, honíme se, nudíme, stresujeme, cítíme osaměle, nevydržíme v klidu, fantazírujeme, pořád někde trajdáme…, to už jsou jen různé formy prázdnoty.
Je dobré si ujasnit, jak prázdnota vzniká. Už sice zaznělo, že vzniká nesprávným přístupem k životu, ale to je moc obecné, pojďme hlouběji. Osmička Pohárů to jasně říká slovy — „to se stává, když svou energii směřuješ tam, odkud není žádná odezva„.
Chce se tím říct, že jedině, žijeme-li užitečně, bude život fungovat a automaticky přinášet vše, co má. A tak se zastavme u té užitečnosti, protože to je velice zásadní pojem.
Žít užitečně znamená dělat jen to, co skutečně slouží mně samotnému. Konkrétně to znamená:
- v prvé řadě pečovat sám o sebe (hygiena, životospráva = zdravé stravování, zdravý pohyb, péče o svou mysl, o své názory)
- pečovat o vše, co do mého patří, být soběstačný (uklízení, vaření, praní…)
- seberealizace = uplatňování svých vrozených talentů (práce v tom, k čemu jsem se skutečně narodil, a ve volném čase můj koníček, pro který jsme se také narodil nastavený)
K výše uvedenému seznamu je dobré doplnit — a nic víc, nic jinak. A o to právě jde. Pochopit, že áš život musí být:
- jednoduchý
- a opravdový
Naše pocity stojí přesně za to, zač stojí opravdovost našeho žití. Jsou obrazem kvality našeho přístupu ke každodennímu životu. Každý jsme si vypěstovali návyky, které pak už jen denně opakujeme. Což je v pořádku, jde ovšem o to, jaké ty návyky jsou. Zda nám slouží neboli — co nám přinášejí zpět.
Prázdnota tedy vzniká z návyků, které zpět nepřinášejí nic. Lidově řečeno — něco dělám, ale jen tím zabíjím čas. Dělám něco, co dělat nemám. K čemuž je dobré dodat — spousta toho, co dělat vůbec nemám, čemu nemám věnovat ani svůj čas, ani energii, ani pozornost — vypadá hezky. Například pomáhání druhým, klábosení s maminkou, zdvořilsotní návštěvy (protože se to sluší…), různé kroužky a rádobyzajímavé akce, zbytečné nákupy a tak dále.
Je dobré tomu říkat třebas bludičky. Hezky to vypadá, ale jen vypadá. Skutečnost je ta, že to do našeho žití nepatří a když to děláme, budeme se cítit prázdní. Je tedy dobré chápat, že do mého žití patří skutečně jen to mé, a nic jiného. Ostatní lidé — ať už to jsou přátelé, sourozenci, rodiče nebo příbuzní — si mají žít své životy, stejně jako já ten svůj. Jakmile začneme své životy propojovat víc, než je zdrávo (čili víc než úplně minimálně, tedy jednou za čas se na chvíli sejdeme, ale jinak si žijeme každý to své sám za sebe), jdeme sami proti sobě a výsledkem bude prázdno, pocity závislosti, nejistoty — prostě život, který nefunguje.
Je tedy dobré si uvědomit, ani zabíječe času, ani naši blízcí příbuzní do našeho života nepatří ani my do životů jejich. Tam patří jen partner a děti, než vyrostou. A i oni jen ve stylu trávení společného času, ale každý stojíme na vlastních nohách a žijeme si to své.
Stavět žití na návštěvách a vzájemném vypomáhání je chyták, dělá z lidí stádo, které se pak nedokáže rozpustit, protože se naučilo žít pocitem ohroženosti, vlastní neschopnosti a nesamostatnosti. Stádo žije bídně, ale pouta, jimiž samo sebe svázalo, jsou silnější než odvaha se osamostatnit a tím osvobodit od všeho jalového. Snaží se — zalíbit, zavděčit, zasloužit si, pomáhat, dělat a říkat, co se sluší, ale už mu nedochází, jaký to na něj má drtivý dopad.
