Klid je nositelem kvality (i její nutnou podmínkou)

Klid je pro život mnohem důležitější, než se zdá. Bez klidného přístupu totiž neexistuje kvalita. Buď je člověk v klidu, funguje v klidu, a pak si užívá to, co dělá i své žití jako takové. A právě v tom klidném užívání si sebe je obsažena kvalita — cítí se dobře a baví jej žít. Žije s radostí a pro radost.

Jakmile ale klid zmizí, odezní s ním i veškerá kvalita — žití se změní v mechanické přežívání. Vše rázem zdegradujeme na prachobyčejné „řešení něčeho“.

Musím vstát, musím se umýt, musím se najíst, musím letět do práce, musím pracovat, musím spěchat, musím, musím…, případně nemůžu nebo nesmím (protože mě něco honí, tlačí, hrozí, nestíhám…).

Jedině v klidu je člověk kvalitu schopen nejen prožívat, ale i sdílet. Jedině v klidu je totiž přítomno srdce, a člověk se chévá srdečně, opravdově. S neklidem opravdovost mizí a jen se o něco snažíme. O něco nám jde. A tím se vše znehodnocuje.

Krásně se to demonstruje třeba na výchově. Jakmile matka ztratí klid, dokáže už dítě jen sekýrovat, poučovat a křičet. Sama je nervózní a díky tomu se nedokáže chovat správně, odpojí se srdce, spustí hlava, a tak dítě dostává namísto lásky na frak. Vše hodnotné je fuč a zbylo obyčejné pachtění. A úplně stejně to funguje v životě ve všem — ve vztazích, v práci, ale i ve stravování, v (ne)zdravém životním stylu…

Kvalitu každého člověka určuje míra jeho schopnosti být v klidu. S takovým člověkem vám bude dobře, dokážete se na všem v klidu domluvit, bude spolehlivý, upřímný, optimistický, držet slovo, nezažijete s ním žádné emoční výlevy, nic na vás nebude hrát, za ničím se honit, nic nebude kritizovat ani brát tragicky, bude si věřit…

Za tím vším je schopnost být v klidu. Brát věci s klidem, včetně nečekaných změn. Vnímat s nadhledem, bez dramata a pocitů ohrožení. Říká se tomu vyrovnanost, kdy vlivem okolností nedochází k žádným výkyvům nálad.

Funguji v klidu, a ničemu nedovolím, aby mě přimělo to změnit. Zneklidním-li (což se může stát, to nevadí), zastavím se a uvědomím si, že se teď mám v prvé řadě uklidnit. A až pak klidně pokračovat.

Opak klidu — neklid, je ve skutečnosti stres. A ke stresu dochází pokaždé, když je člověk konfrontovaný s něčím, v čem vidí problém. Stresuje jej jeho nereálný pohled, on to ale vidí naopak, on trpí pocitem, že jej stresují okolnosti.

S nástupem stresu (neklidu) člověka okamžitě opouští schopnost správného úsudku a následného chování. V neklidu nedokáže nikdo na světě správně uvažovat, chovat se ani rozhodovat. Stres se do všeho negativně promítá a člověk se pak nejen sám špatě cítí, ale je-li v kontaktu s druhými, nedokáže jim dávat to, co by měl.

Pod neklidem (stresem) si nepředstavujme jen silné emoce, ale i úplně jemné, na pozadí, které téměř nevnímáme. Mnohem lepší je představit si klid než neklid. Klid = stav totální pohody. Uvolněnost, radost, nadhled, klídek… Vše ostatní je neklid.

Mnozí stav klidu téměř neznají, protože život samotný berou příliš vážně. Nedokážou se uvolnit, protože — jsou zvyklí na každodenní žití koukat jako na sérii povinností. To si ale jen sami naučili takto na život koukat a od té chvíle žijí sevření, honí se, snaží, nechají si kde co líbit. Kde co a kde kdo je pro ně autoritou, protože si nevěří.

Klidný člověk považuje za jedinou autoritu sebe samého. Své pocity. Těmi se řídí, ty poslouchá, a víc neřeší. Žije proto, že chce. nebude dělat nic, co jej nebaví, co dělat nechce, do čeho jej někdo tlačí, přemlouvá. Neřeší názory druhých, ani s nimi ale nebojuje, nikoho nepřesvědčuje. Jen si jde svou cestou, klidně a neohroženě, aniž by jej napadlo, že si to nemůže dovolit.

Klid je nutný, aby člověk dokázal žít, co mu vyhovuje a nežít nic, co cítí jinak. Klid je výrazem přirozeného vnímání, kdy člověka nepřepadají strachy ani pocity závislosti. Klid je projevem pohody v duši. Spokojenosti se sebou. Pak člověk cítí, že stojí pevně na vlastních nohách a nemá problém se čehokoli vzdát, cokoli změnit.

Vše zneklidňující klidný člověk odmítá, nepouští to vůbec do svého života proto, protože na tom nevidí nic zajímavého. Neklidní lidé jsou pro klidného neatraktivní. V jejich projevech vidí jen zmatenost a slabosti, nic víc. Možná jej jejich chování pobaví, ale nebere je vážně. A dobře dělá, protože takoví lidé mu nic kloudného nepřinesou, ti mají co dělat sami se sebou.

Bez klidu je vše jen divadýlko. Hraní si na něco, co je ve skutečnosti jinak i mnohem lepší. My na to ale nedosáhneme, dokud v sobě klid jako svůj trvalý stav nevypěstujeme.