Kompromis je trn zaražený do vlastní paty
ompromisy do života nepatří. Žádné, protože jej kazí. Člověk si sám rozhoduje, jak kvalitně bude žít, a jsou to právě kompromisy neboli ústupky, kterými svou životní úroveň degraduje.
Život s námi neustále komunikuje. Formou různých situací se ptá — Jak chceš žít? Chceš toto? Vyhovuje ti to takto? Přeješ si tohle nebo tamto? A čeká, jak se rozhodneme, čemuž se přizpůsobí.
Život se vždy jen přizpůsobuje našim rozhodnutím. Dělat ústupky tudíž znamená házet si klacky pod nohy. Rozhoduji-li se pro něco jiného, než co mi skutečně vyhovuje, manipuluji sebou tam, kde mi rozhodně nebude dobře. Jdu sám proti sobě.
Každému dokáže být dobře jedině v tom, co mu naprosto vyhovuje, co s ním takzvaně souzní. To je zákon. A jelikož jsme každý jiný, vyhovují nám různé možnosti a naším úkolem je hlídat si, abychom šli skutečně svojí cestou — abychom žili to své a rozhodovali se v souladu s tím, co je doopravdy „to naše“. Nemůžeme brát ohledy na úkor sebe samých (obětovat se).
Potřebujeme chápat, že formou ústupků na sobě pácháme duchovní násilí, mrzačíme svou duši. Manipulujeme jí, nutíme ji k nevyhovujícímu a tedy nehodnému.
Být věrný sám sobě často není snadné. Přesto je potřeba tak dokázat žít a pokud se na to nectím, mám jít cestou, která mě se na to cítit naučí. Nekompromisní žití je nezbytné, chceme-li aby život za něco stál. Právě schopnost žít přesně to své je měřítkem kvality života jako takového.
Život je proces, který člověku nabízí cestu si jej zařídit přesně tak, jak mu vyhovuje. To je i skutečným smyslem života, protože cílem duše je být šťastná. A šťastnými nás neudělá nic kromě toho, co s námi totálně souzní. Vše ostatní bude nekonečný boj. Namísto štěstí se někde zašijete a tam budete frustrovaně přežívat.
