Král Mečů
rál Mečů přináší druhou polovinu tajemství správně nastaveného žití. Doplňuje Královnino poselství, které bylo o upřímnosti a otevřenosti, čímž představila nezbytné podmínky, abychom se v životě cítili dobře a bezpečně.
Řečeno jinak — Král Mečů představuje mužský princip správného žití, zatímco Královna představuje princip ženský.
Mužskost znamená aktivitu (aktivní složku), ženskost pasivitu (pasivní složku). A teprve obě složky dohromady tvoří funkční celek. To platí obecně o všem v životě, i o člověku jako takovém. Přestože se dělíme na muže a ženy, je tou správně vyladěnou osobností ten, kdo v sobě integroval vlastnosti typické pro obě pohlaví.
Král + Královna Mečů = návod jak úspěšně žít
Král s Královnou Mečů dávají celé žluté barvě Tarotu korunu (jak přiléhavé). V jejich poselstvích je ukryt návod, jak mít život správně nastavený. Jak správně uvažovat, aby věci fungovaly, naplňovaly, přinášely radost namísto starostí.
Královna dala jasně najevo, že je potřeba znovunastavit do všeho svého žití upřímnost a otevřenost, neboli — zbavit se všech masek, kterými jsme zakrývali své bolístky, jimiž jsme se chránili proti dalším zraněním, jimiž nás život v minulosti poznamenal. Tolik ona ženská pasivita správného žití. Pasivita proto, že jde o uvědomění si faktu, že s maskami to prostě nepůjde, žádný úspěch nečekejme, basta fidli.
Úspěch je schopnost žít tím, co mě naplňuje. My se na něj díváme různě, máme o něm různé představy, ale tato je univerzálně platná. Jedině když nás náš každodenní život bude kontinuálně naplňovat, můžeme říct, že žijeme úspěšně.
Mužská aktivita správného žití spočívá v aktivním přístupu ke svému životu. Tím se liší od „ženskosti“ — chce se po nás být správně aktivní. Důležité je ono slovo „správně“, protože my obvykle nemáme problém být aktivní, chyba je v tom, že naše aktivity nejsou efektivní nebo dokonce vůbec nikam nevedou. Jsou to jen a pouze — aktivity. Stojí nás čas, energii, často i nervy, ale jejich efekt je mizivý až žádný, mnohdy i opačný než jsme chtěli.
Nejde o to něco dělat, ale dělat to správné
Nesprávné aktivity nás především vyčerpávají a obírají o čas. Jsou neefektivní — za vysoký vklad vracejí minimální přínos. Moc se nadřeme, málo nám to dá. Mnozí se honíme, usilujeme, snažíme… Uvažujeme způsobem — musím makat, musím si to zasloužit, musím jít štěstíčku naproti, čím víc máknu, tím líp, tím víc vydělám, nesmím jen tak sedět… Musím, nesmím — to je naše filosofie.
A je to špatná filosofie. Zní logicky, ale takto život nefunguje. Proto nic, co na základě takového uvažování budeme dělat, nám nikdy nepřinese, po čem toužíme, ať je to cokoli. Král Mečů tak rozhodně neuvažuje, on naopak do tohoto chování vnáší jasno a učí uvažovat úplně jinak.
Za hranice lidské logiky
Stěžejním poselstvím žluté barvy Tarotu (neboli oblasti myšlení a uvažování) je zcela jasná zpráva: zapomeň na lidskou logiku. To se nám snaží karty mečů sdělit především. Odkrývají nám tajemství, že „vše, co vymyslí hlava, zní logicky, ale zároveň to je špatně“. A tím nám otevírají dveře na cestu za hranice lidské logiky.
Poselstvím Ohně je: strach je falešný. Červená barva Tarotu nám obdobně říká pro život zásadní sdělení, že každý strach je falešný. Že vše, co vypadá jako problém, je ve skutečnosti opak — výzva, která nás přichází obohatit.
Dedukce = vězení
Žít hlavou neboli posuzovat a logicky z toho něco dedukovat, je jako žít ve vězení. Motáte se v malém prostoru, z něhož nedokážete vystoupit. vaše logika vám to nedovolí. Vždy, když se budete chtít ze svého vězení dostat, zapojíte hlavu a ona vám řekne — to nepůjde. A tohle se stane vždy, bez výjimky. Vaše halva bude vždy chtít mít vše předem spočítané, protože funguje jako kalkulačka. Uvažuje způsobem — nejdřív chci vidět důkaz, pak uvěřím.
Nejdřív uvěř, panáčku
Jenže život stojí na úplně opačné logice — nejdřív uvěř, a já ti to pak splním. A je to tak proto, že takto to je těžší a tudíž i — zábavnější. Takto skutečně o něco jde, má to vtip. Ono je totiž nesmírně jednoduché něco dělat. Ale dělat jen maličko a důvěřovat, že se o vše postará Vesmír, to je úplně jiná liga. A právě proto je život vymyšlen takto — ligově. Žádná čučkařina.
Život nás tedy učí důvěřovat, namísto se honit. A tím se dostáváme k poselství Krále Mečů, který v prvé řadě učí:
- Žij cílevědomě. Řiď se svým cítěním, nikoli hlavou. Poslouchej své srdce, a jdi za jeho hlasem. Neřeš, jak se tam dostaneš, prostě se odhodlej jít a nechej se vést.
Král tak naráží na fakt, že člověk není panáček. Že není na vše sám, ale má po svém boku bez přestání Vesmír. Že se tedy nenarodil jako někdo, kdo má bojovat o svou existenci. Ani tu není od toho, aby něco musel nebo nesměl nebo aby se honil.
Člověk je tu proto, aby následoval své touhy a ty si plnil. Aby svým touhám věřil a aby věřil životu. Aby spoléhal sám na sebe, na své dary, s nimiž na svět přišel. Aby cítil, že mu nic nechybí, že má vše, co ke šťastnému žití potřebuje, a nikdo mu to nemůže vzít. Oním „vším, co mu nemůže nikdo vzít“ je míněno:
- Naše vrozené schopnosti a talenty. Dostali jsme je ještě před narozením do vínku, abychom si měli co užívat, čím a pro co žít, co sdílet. Je to to, co nám samo jde a zároveň když to děláme, cítíme naplnění. Každý to tak máme.
- Vesmír, tvůj souputník a kámoš. Je naší „alladinovou lampou“, poslouchá naše záměry a uskutečňuje je. Dokonale se o nás postará, je šťastný, když se o nás může starat a pečovat.
Vesmír sám nic nedokáže
Zároveň je nutné chápat, že Vesmír sám nedokáže nic. Člověk s Vesmírem tvoří dvojici, která se dokonale doplňuje. Jeden bez druhého nedokážou nic. Musejí se naučit spolupracovat, pak se to otočí a dokážou naopak cokoli.
Spolupráce je, když…
V každé správné spolupráci každý dělá to své — co umí. Co mu jde, nač je vnitřně nastavený. A to ostatní dělá někdo jiný. Stejně to je i ve dvojici člověk + Vesmír. Každý máme své úkoly, které přesně odpovídají našim schopnostem. Tomu, co nám jde samo:
- Člověk plní roli manažera. Má jen dva jednoduché úkoly — pracovat s vizí a správně reagovat na vše, co mu Vesmír posílá do cesty. Na všechny události.
- Vesmír je ten, kdo vše vymyslí, připraví, zorganizuje a uskuteční. Reaguje na člověkovu vizi, ihned naplánuje cestu k cíli a okamžitě zařizuje a připravuje vše, co je potřeba k jeho dosažení. Člověka krok za krokem vede.
Odtud plyne pochopení, že skutečně stačí dělat maličko, jen musíme vědět, co to je. Co se po nás v rámci spolupráce chce. Vesmír pak vymyslí, zorganizuje a zařídí vše potřebné sám, naváže na to, co jsme začali.
Cílevědomé žití
Spolupráce člověka s Vesmírem je tzv. „cílevědomé žití“. Což je — mrknete-li na kartu Krále Mečů — i v jejím podnadpisku: Cílevědomost, jasný cíl. Tudíž Král Mečů právě tomuto způsobu fungování učí.
Říká nám — měj jasnou vizi, té plně důvěřuj, a zbytek nechej na Vesmíru. On se o vše postará, to není tvůj úkol. Nic nevymýšlej, neplánuj, nezmatkuj, jen — plně důvěřuj.
Důvěra je…
A zde je na místě velice dobrá otázka: „Co to znamená „plně důvěřuj?“ Plně důvěřovat znamená vědět, že ať se děje cokoli, ať situace vypadá jakkoli, je to vždy správně, v souladu s naším cílem. Je to opět posun za lidskou logiku, která nám škodí právě tím, že má potřebu vše posuzovat. Ona dělí situace na dobré a špatné. Takže dokud budeme žít spoutaní svojí logikou, svými dojmy, nehneme se ze svého vězení a náš cíl — pro nás bude nedosažitelný.
Vše, co za něco stojí, leží mimo vězení
Svými dedukcemi nikdy nic hodnotného žít nebudeme. Budeme bojovat sami se svými vlastními dedukcemi. Budeme sami sebe vracet zpátky do ohrádky a nehneme se z ní, přestože zároveň cítíme, že nám v ní není dobře.
Boj skončí, až když nahradíme své dojmy za reálné vidění světa. Až se ocitneme zcela mimo svět logických úvah, tam, kde se nededukuje, protože se ví. Kde funguje přesně opačná logika než ta, kterou se řídí hlava. Ta je s realitou vždy v rozporu a proto — vždy dochází k myšlenkovému boji. Jakmile začneme přemýšlet, jak se ze svého vězení vymanit (začneme logicky dedukovat), končíme, protože nám vždy vyjde, že to nejde. Namísto abychom nechali Vesmír dělat jeho práci, vyprovokují nás naše závěry k potřebě něco dělat, o něco se snažit. A tím se vracíme tam, kde jsme byli — do vězení.
Cílevědomé žití je jednoduché
Jedině v klidu jsme silní. Jedině v klidu jsme sami sebou. Jakmile klid ztratíme, ztratíme sílu, sebedůvěru i sebehodnotu. A v tu chvíli nemáme co dát. Ztrácíme přitažlivost i potenciál něco sdílet. Proto je nutné chvíle neklidu trávit o samotě a zároveň pracovat systematicky na tom, aby nás neklid přepadal méně a méně.
Cílevědomé žití je takové, které staví na spolupráci člověka s Vesmírem a je nesmírně jednoduché. Člověk už netráví čas zbytečnostmi, které si dřív vymýšlel. Žije jednoduše tím, že má svou vizi a jen čeká, co mu život sám pošle do cesty. A jen na to, co se samo objevilo, pak reaguje. Má tudíž na vše klid a spoustu času i sám na sebe.
Na to, aby mohl o sebe pečovat, odpočívat, cvičit nebo chodit na výlety… Život je radost a cílevědomý člověk žije radostně a uvolněně. Není žádný workoholik, ctí pravidla, kterými je spokojený a úspěšný život podmíněn:
- Vše v klidu = chápu, že jedině když jsem v klidu, dokážu si život vychutnávat. Jakmile o klid přijdu, vše krásné zmizí a přichází povinnost a dřina. A to je šeď, jedno velké nic. Tudíž není o co stát a proto — jakmile mě něco vyvede z klidu (což se sem tam stane), zaměřím se jen na to, abych se do něj zase vrátil. Abych zase viděl svět barevný a krásný.
- Míň je víc = bohatost života neznamená toho co nejvíc dělat, zažít a mít, ale v tom, že dělám jen to, co je pro mě srdcové. S čím naprosto souzním. A toho je minimum. Vše ostatní ze svého žití striktně vyhodím (zbytečné aktivity, nepotřebné věci, plané vztahy…). Každý jsme jiný, proto toho existuje tolik, ale to jen proto, aby si každý mohl užívat to své, ne abychom se snažili ke kde čemu přičichnout.
Tohle pravidlo se týká i mého každodenního žití — dělám málo, jen to podstatné a neustále se zaměřuj na to, abych fungoval jednodušeji a jednodušeji. To je i cesta mého vývoje. - Vždy jde o skrytý princip = neposuzuji situace podle toho, jak vypadají. Namísto toho hledám princip, který je v nich schovaný a na ten pak správně reaguji. Znám životní principy (to je samozřejmě nutnost), proto znám i správné reakce na ně.
- Improvizuji = důvěřuji sobě a svým vrozeným schopnostem. Proto se nesnažím si život lajnovat nějakými přesnými plány a přípravami. Vím, že život funguje na principu nečekanosti a já jsem tu od toho, abych nečekané dokázal přijímat a hned správně reagovat. Stačí dělat to své, být v klidu a intuice mě vždy správně povede.
Cíl je životní nutnost
Bez cíle přežíváme, od rána do večera, od pondělí do pátku… O nic nejde, nikam nesměřujeme, nikam se nevyvíjíme, a proto to je nenaplňující nuda. Mít svůj jasný cíl, takový, který cítím, že je pro mě životně důležitý, je tudíž přirozenou potřebou.
A na tuto životní potřebu navazuje to, co nám často chybí — schopnost si ten cíl splnit. My se o to často snažíme, ale nejdeme za ním, neplníme si jej. My spíš jen něco zkoušíme, narážíme a klopýtáme. Chvíli o něco usilujeme, pak chvíli trpíme tím, že to nikam nevede a tak nějak dokola.
Schopnost si cíle plnit znamená…
…vědět, jak se to dělá. Neboli znát pravidla spolupráce s Vesmírem. Mít jasno v životě, v jeho principech, jimiž se všechno dění řídí. Pak dokážeme plnit ty své dva jednoduché úkoly rutinně a bezchybně a s chutí. Žít pro radost, ne z povinnosti.
Naše cesta k cíli se tím odvíjí, jak má, a přestože obsahuje výzvy (ty jsou její nedílnou součástí), zůstáváme v klidu, bez pocitů, že se něco kazí nebo nám něco hrozí. Tam, kde druzí zmatkují a panikaří, se cítíme naprosto bezpečně a užíváme si svou neporazitelnost.
Život se vždy láme v okamžiku, kdy ztrácíme klid. Cítíme se pod tlakem a začínáme zmatkovat, pochybovat, vidět černě. Tím sami sobě věci komplikujeme, protože namísto abychom vše nechali samovolně vyvíjet, udáváme událostem jiný trend vývoje, než bychom chtěli.
Ono nás ani nic porazit nechce a my to dobře víme. Náš život je kontinuální radost ze sebe, tedy ničím nepodmíněná, na ničem nezávislá a tudíž — trvalá. Hrajeme hru, které dokonale rozumíme a proto nás baví a naplňuje. Naše hlava mlčí, žijeme srdcem.
Cílevědomý život je jednoduchý, klidný, efektivní, naplňující a úspěšný. Je to žití pro radost, namísto povinností a musení.
