Trilogie o lásce (3): Láska musí volně proudit
poslední části trilogie o lásce si přiblížíme, co nás učí Čtyřka Pohárů. V čem zásadním se liší její poselství od ostatních karet Pohárů, čím je tedy jedinečná a cenná.
Čtyřka Pohárů učí vztahové vyrovnanosti. Neboli harmonii neboli umění udržovat správné hranice vztahu. I láska totiž — stejně jako vše v životě — podléhá zákonu harmonie, který říká: „Ta správná hodnota je přesně uprostřed.“
Když se střídá den a noc, udržuje se tím přirozená vyváženost mezi aktivitou a odpočinkem. A jen proto je možné žít — život ani nenudí, ani nevyčerpává. Stejná vyrovnanost neboli harmonické střídání potřebuje každý vztah. Prací bez adekvátního odpočinku ztratíme elán, motivaci, přestane nás bavit, stane se otročinou.
Stejně tak tok financí je potřeba udržovat v souladu s tím, jak k nám přicházejí. Budeme-li utrácet víc než vyděláme, padneme do dluhů, stejně ale když budeme penězi škudlit, jejich přísun zbrzdíme a bude jich chodit méně.
V lásce je to totéž. Přestože mám rád své kamarády, klienty, partnera, děti…, potřebuji každý vztah nastavit tak, abychom společně trávený čas střídali s aktivitami samostatnými. Pak se na sebe budeme těšit a vztah bude fungovat. Posuneme-li ale tu hranici jinam, buď do vztahu vstoupí lpění (a s ním spojené nepříjemnosti), anebo naopak neochota společně fungovat a tak spolu přestaneme žít, vztah se stane formálním. Lidově řečeno — už spolu nežijeme, jen bydlíme.
Oblíbeným tématem vztahů je rodičovství a výchova dětí. I zde to je úplně jednoduché, víme-li, o čem to je. Pak není co řešit a je úplně jasné z podstaty věci, jak se k dětem chovat, co správné je a není. I zde platí, že dítě má být samostatné a soběstačné, což jde jedině, když se mu nesnažím nijak pomáhat, ale nechám jej žít jeho život. Když jím nemanipuluji svými názory, ale respektuji ty jeho a diskutujeme spolu jako rovný s rovným.
Každý vztah je zároveň vztah duševní (duchovní, myšlenkový). Tuto složku nesmíme nikdy podceňovat, protože je nejdůležitější. Vždy záleží především na tom, jak o čem uvažujete. Tím tomu dáváte jasnou podobu, tedy i vztahu. Když pořád myslím na partnera, automaticky se mi ze zákona akce a reakce začne vyhýbat. Vypadá to pak, že za vše může on, ale to je klam. On jen reaguje, jak reagovat musí, čím víc chci, aby byl se mnou, tím méně jej to ke mně táhne, děje se opak. Aneb přesně to, co od života chceš, nedostáváš.
To samé platí o penězích, zdraví, podnikání i všem ostatním. Na peníze nemyslí bohatí, ale chudí. Bohatí peníze neřeší a proto jim fungují. Zdravý člověk také své zdraví neřeší, on na něj vůbec nemyslí a kdy už mu něco proletí hlavou, tak myšlenka typu „to je v pohodě“.
Smyslem toho povídání je potřeba si uvědomit, že udržovat správné hranice ve vztazích není jen tak. Aby láska proudila, potřebuji umět žít svobodně. Cítit se pevný v kramflecích, stát na svých nohách, cítit se spokojeně, žít bez pocitu, že mi něco chybí, ale naopak. Vidět v sobě hodnoty, mít se bezpodmínečně rád. Proto je to umění, protože tohle neočůráme. Můžeme se snažit, tvářit, ale cítit a tím pádem i vyzařovat a přitahovat budeme opak toho, co bychom měli.
Bezpodmínečná láska, tedy stav, kdy jsou hranice všech vztahů, nutných pro fungující život (city, zdraví, seberealizace, finance, materiálno) nastaveny správně. Chceme-li tedy spokojeně žít, bez frustrací a výkyvů nálad, potřebujeme se stát celistvými = naučit se bezpodmínečně milovat. Najít lásku sami k sobě a naprostou spokojenost s tím, jací jsme i jací nejsme.
Dokud to tak nemáme, vidíme hodnoty jinde než v sobě, a to automaticky generuje chybění a z něj vycházející „toužení“. Něco nám chybí a my si myslíme, že po tom toužíme. Ale to se pleteme, protože ať nám chybí cokoli, chybíme si ve skutečnosti my sami. Něco na sobě nepřijímáme, a to se projevuje tím, že něco jiného nadhodnocujeme.
Ať toužíme po velkém baráku, partnerovi, kupě peněz, či čemkoli jiném, koukáme směrem ven, protože nejsme spokojeni s tím, co je v nás. Fantazírujeme o tom, „jaké by to bylo, kdyby…“ a mylně si myslíme, že přesně toto náš život potřebuje.
On ale potřebuje opak. Kdo touží po velkých penězích, potřebuje žít bez nich, dokud nepochopí, že o nich to není. kdo touží po partnerovi, potřebuje totéž — žít sám, dokud mu nezačne být skvěle. A tak dále.
Toužení = soužení. Říká, se, a říká se to (téměř) správně. Jen je k tomu potřeba dodat, že toužit se dá správně i nesprávně. V čem je rozdíl?
- Při správném toužení toužíte dávat, sdílet sami sebe. Nic vám nechybí, ale přebývá. Jste si vědomi svých hodnot, cítíte, že máte na to být užiteční, chcete něco dokázat. Do vztahů chcete vnášet radost, lásku, hodnotu, obohacovat sebe i druhé tím, jací jste.
- Při nesprávném toužení něco od života chcete. protože vám to chybí. Žijete nespokojeně, pořád fantazírujete, lítáte myšlenkami sem tam, sníte o úplně jiném žití než je to, které žijete. Žene vás potřeba vydělávat, anebo žít něco, co zatím nežijete, protože na to nemáte. Vede vás potřeba se něčím/někým obklopit — kamarádi, partner, majetek, luxus…
Čtyřka Pohárů tedy poukazuje na tento aspekt lásky — lásku k sobě, která je nutnou podmínkou, aby mi fungovaly vztahy s okolním světem. Deficity ve vztahu k sobě jsou příčinami všech životních disfunkcí. Aneb „za vším hledej lásku, případně její deficit“. Kde láska je, tam vše funguje samo a je to radost. Kde chybí, je to boj, snažení úsilí, emoce, nálady a střídání naivního snění s frustracemi.
