Láska není emoce, ale otevřené srdce
elý svět i život jsou o lásce. O tu jde, ať se koukneme kamkoli, ať prožijeme cokoli. Lásku při tom svém koukání buď cítíme, anebo necítíme. To je v kostce celé, celý život, jeho pointa, od níž se pak vše odvíjí.
Vše, kde lásku cítíme, nás naplňuje klidem, pohodou, jsme přitažliví, druhým je s námi dobře a věci fungují.
Láska je přirozená přitažlivost, která vzniká přirozeným vnímáním. Na nic si nehrajeme, o nic se nesnažíme, nijak se netváříme, nic nezabalujeme do emocí, prostě jsme úplně „normální“.
Člověk je zvyklý lásku romatizovat, natírat na růžovo, vidět v ní něco úplně jiného, než čím láska je. Je to tím, že člověčí logia není reálná, na vše se dívá jinak, tedy i na lásku jako takovou. Člověčí logika je povrchní. Nevidí do hloubky věcí, nedokáže jít k podstatě, ona si tu podstau vždy najde v něčem nepodstatnám a kolem toho se už točí veškeré její dedukce, argumenty a názory.
Skuteční láska je „otevřené srdce“. Řečí čaker to je „otevřená čtvrtá čakra“, čakra zvaná srdeční. Ta čakra je uprostřed všech sedmi čaker, což není náhoda. Čakry se totiž otevírají postupně od obou „konců“, a to otevírání končí uprostřed, právě u toho srdce.
Vyjádřím-li totéž, co píšu o čakrách, jinak, člověk postupně odhazuje člověčí logiku (logiku a vnímání hlavy), a nahrazuje ji logikou životní (logikou srdce, cítěním). Postupně tak dojde do stavu, kdy už hlava nepřemýšlí a nevyhodnocuje, namísto toho se otevře srdce a člověk už jen cítí. Tohle je stav „otevřeního srdce“, otevřené srdeční čakry.
Do tohoto stavu je potřeba dospět vědomou prací s podvědomím. K čemuž je dobré dodat, že podvědomí = srdce. Tudíž seberozvoj pracuje se srdcem (tedy rozhodně ne s hlavou). Podvědomí (srdce) je „systém trubek“, kterými jsme napojeni na zdroj, kterému můžeme říkat třeba ta životní logika nebo Vesmír nebo Bůh, je to jedno.
Ty trubky, jsou-li čisté, dodávají člověku pocit klidu, bezpečí, spokojenosti, radosti, zdraví, bohatství… Čisté trubky = otevřené srdce. Člověk je online, napojený na zdroj, na hojnost.
Srdce nemyslí, ale cítí. Proto neprodukuje názory ani emoce. Názory jsou produktem nereálného myšlení (hlavy) a emoce jsou pocity, které si těmi nereálnými názory způsobujeme. Emoce = reakce duše na nereálné uvažování.
Trubky vedoucí ze srdce do Vesmíru se mohou ucpat. A také se ucpávají — našimi názory. Tím se děje, že řadou z nich už k člověku nic neproudí — ucpal si je. Trubky dál existují, jen jimi nedokáže k člověku proudit to, co by jej udržovalo v pohodě, a tak přichází nepohoda. Nepohoda právě v těch záležitostech, které má ucpané, neboli na které se nedívá přirozeně, ale „po svém“ — hlavou.
Vše, nač se člověk kouká hlavou, tedy prto, že má ucpanou trubku a necítí, jak by se koukat měl, jej zneklidňuje. Strach, kalkul, smutek, hněv, pocit nejistoty, nemoc, existenční starosti… — to vše má stejný původ — ucpaná trubka.
Ucpaná trubka nám tedy způsobuje starosti a s nimi spojené nepřijemné pocity. A zároveň s nimi se pak i děje, že daní věc nám nefunguje. nefunguje prto, ež se na ni díváme nereálně — hlavou, nikoli srdcem. Máme na věc názor, který zní logicky, ale skutečnost je jiná, jde o něco jinéh, je to o něčem jiném, mně to ale nedochází.
Cesta k dobrým pocitům, tedy životní pohodě, i do stavu, aby věci fungovaly, je tedy cestou čištění trubek. Ty podvědomé trubky se čistí všechny stejně, je to tedy jednoduché, nepotřebujeme každou čistit jinak. Jsou to prostě — trubky, jedna jako druhá.
A až vyčistíme ty trubky všechny, poznáme, co je láska. Protože láska je stav čistých trubek. Čistého podvědomí, díky němuž už hlava vůbec do žití nevstupuje, už v ní nic neběhá, člověk už jen cítí. Srdcem, které se otevřelo neboli probudilo. Stará logika nás přestala atakovat, protože jsme odstranili její zdroje. Věci fungují, protože se o ně vůbec nestaráme, necítíme potřebu to dělat.
Láska probouzí vděčnost. Cítím-li vděčnost, cítím lásku. A zároveň vyzařuji přesně to, co je potřeba ke správnému fungování. Což platí i naopak — necítím-li vděčnost, nemohou věci správně fungovat, protože k nim necítím ten správný vztah. vděčnost je tedy ten klíč ke všemu, ale musí se opravdu cítit.
Tohle je cílem seberozvoje. Aspoň toho, který ví, kam se má jít. Takto vypadá úplně jiná kvalita žití, než na jakou jsme zvyklí. Každodenní snažení a úsilí a starosti jsou nahrazeny trvalým napojením na hojnost. Vše funguje samo, naše záměry jsou samovolně naplňovány, máme stále dost prostředků pro všeš, co cheme žít, cítíme se stále dobře, zdravě, štastně.
Právě ona pohoda a stálost je tou novou kvalitou. Člověk žije jako na houpačce, jeho stavy a nálady jsou proměnlivé — závislé na okolnostech, které se neustále mění. Proto je vše tak nějak napůl. Zčásti dobré a zčásti by to mohlo být jinak. Neboli — kompromis. A ten nemá schopnost skutečně uspokojit.
Láska je žití bez kompromisů. Tedy výhradně srdcem, ne hlavou, čili bez názorů. zdrojem lásky je Vědění, znalost životních zákonů, bez nich o lásce nemůže být řeč. Tedy ani o trvalé pohodě a žití ve svých ideálech. Něco za něco, tak to v životě chodí, protože život je škola. Dokaž — dostaneš.
