Lásku musíme vyzařovat, ne chtít
vojka Pohárů je kartou o lásce. O schopnosti ji prožívat a důvodech, kdy ji prožívat jde a které tomu naopak brání.
Je možná dobré si nejdřív říct, že na každé kartě Tarotu je tak hutný obsah, že je potřeba jej vstřebávat postupně. Tarot je určený k opakovanému čtení, čímž člověku docházejí hlubší významy a širší souvislosti témat na kartách.
Skládá se tak obraz reality, principů, kterým je život podřízen a které nejde ohnout ani obejít. Člověku dochází jasné zákonitosti, které běží na pozadí všeho, co se na světě děje.
První, co je dobré si u Dvojky Pohárů uvědomit, že lásku musíme vyzařovat. Neboli být jejím zdrojem, cítit ji v žilách. Láska je trvalý pocit pohody, krásy, spokojenosti, laskavosti…
Mnozí lásku hledáme, ve vztazích i jinde, ale to jsme vedle jako jedle. Ona mysí být v nás, sálat zevnitř. Necítit lásku znamená se na sebe, na svět a na život dívat po svém, nereálně.
Pak začneme namísto cítění lásky a jejího sdílení bojovat. Se sebou a souběžně s tím i se světem. Pak už necítíme nejen lásku, ale pak už se necítíme ani spokojeně, bezpečně, ztrácíme klid, pohodu, otevřenost, upřímnost, laskavost…
Neprociťovaná láska je nahrazována egem, bojem, úsilím, strachem, manipulací, soupeřením, srovnáváním, fantazírováním, smutněním, bolestínstvím, stěžováním si, pocity slabosti a ohroženosti, závislostí… A výsledek je ten, že se frustrujeme, nutíme, nudíme, cítíme osamělí neboli — nedokážeme se žitím bavit ani žít po svém.
Je tedy dobré vědět, že za nic nemůže nikdo jiný, jen my a naše ztráta přirozeného vnímání, které vede k nepřirozenému chování.
Jsme tzv. nesebepřijatí — trpíme egem neboli fantaziemi, že by něco mělo být jinak, než jak to je. Vidíme chyby a problémy, na sobě i okolo. Následkem toho se buď snažíme manipulovat sebou do nějaké své naivní představy o „správném sobě“, anebo druhými, aby naše představy plnili, případně fantazírujeme o tom, že žít jinak a jinde by bylo mnohem lepší.
„Nemůžu“ neboli ne-moc je přesně to, co si fantazírováním přivodíme. Nemůžeme žít po svém, nemůžeme si dovolit, nezvládneme, nedokážeme, musíme, nesmíme…
Fantazírování neboli člověčí logika je skutečně ne-moc, nejprve duševní, která posléze vede i k nemocem fyzickým, protože nereálné uvažování přináší do života frustrace všech forem. Ty se apk podepisují i na fungování našeho organismu, který to nějaký čas ustojí, ale pak už je nutné, aby dal najevo, že takhle už to dál nepůjde.
Užitečnou informaci na kartě přináší i věta vystihující princip Každý se k druhým chová stejně jako sám k sobě. Jde o důležitý životní zákon, který platí vždy a všude bez výjimky.
My si často vůbec neuvědomujeme, že s druhými manipulujeme, bojujeme, něco po nich chceme, někam je tlačíme, o něčem je přesvědčujeme, něco z nich dyndáme, chceme, aby bylo po našem…
A už vůbec ne, že úplně stejně v duchu mluvíme i sami se sebou, že se přesně tímtéž způsobem nutíme do věcí, které nechceme, jen se bojíme je dělat po svém a odmítat, co nám nevyhovuje, nedokážeme žít to své, a pak se za to bičujeme a obviňujeme.
Život je obrazem našeho vztahu k sobě. Naše názory na život i vztahy k okolí přesně zrcadlí náš vztah k sobě. Štvou-li nás lidé, štveme v prvé řadě sami sebe, nejsme se sebou spokojení. Bojujeme-li s lidmi nebo situacemi, bojujeme v prvé řadě sami se sebou — nevěříme si, nemáme se rádi, něco nám chybí.
Egem ztrácíme sílu i pokoru. Neboli dvě zásadní vlastnosti, které buď cítíme, anebo je zle. Člověk se silným rodí, ale dokáže se o svou sílu připravit, stejně jako o vše cenné, od spokojenosti, radosti, naplnění, bohatství až po zdraví.
Každý člověk je obrazem své péče o sebe. Stačí vyjít do ulic a hned vidíte, jaký kdo jsme. Nepotřebujete být žádný odborník, vše je vidět na první pohled. Výraz ve tváři, pohled očí, kondice, postava, chůze, gesta, i třeba taková „drobnost“, jestli vás člověk pozdraví anebo si vás ani nevšimne. To vše mluví jasnou řečí k tomu, kdo je všímavý.
Paradoxem je, že člověk ztrátou lásky utápí své nejistoty a frustrace právě ve vztazích. Ono to je ale logické, protože člověku bez lásky něco chybí. No a když mi něco chybí, začnu to hledat, tedy obvykle ve vztazích. Hledám v nich vlastní uspokojení, vše, co si nedokážu dát sám.
Ty vztahy jsou pak jalové, neuspokojivé, protože do nich přinášíme i všechny své neduhy, které v těch vztazích projevujeme. Proto tak často u kafe nebo piva mluvíme o problémech, co nás kde potkalo blbého, kritizujeme práci, lidi, politiku, fotbal, stěžujeme si, rozebíráme svá dramata a bolístky… Bla bla bla, žvaníme, namísto abychom konverzovali. Sdílíme bahno, namísto abychom se navzájem obohacovali a motivovali.
Cestou vpřed je jedině znovunalezení lásky, neboli přirozenosti. Láska je „přirozený stav bytí“, který cítíme, uvažujeme-li reálně neboli v souladu s životními zákony. Na sebe a na svět se díváme čistými brýlemi, nezkresleně.
Pak automaticky přestaneme zabíjet čas zbytečnostmi, manipulovat sebou i druhými, přestaneme i od života cokoli chtít. Budeme se totiž cítit naplnění, dokonce přeplnění tak, že přijde vnitřní potřeba tu přeplněnost ventilovat chutí něco užitečného dělat, hezky se chovat k sobě i k druhým.
Žití a dávání ze sebe se stane naší vnitřní potřebou. Cítíme chuť tvořit, uplatńovat své talenty, trávit čas užitečným způsobem, obohacovat sebe i druhé tím, co je v nás.
Právě a jen to je skutečná přitažlivost, která pak do života přináší vše, co nám vyhovuje i co ke spokojenému a bezstarostnému žití potřebujeme.
Jedině skutečnou přitažlivostí nám do života začne chodit to správné, co s námi souzní i co nás obohacuje. Dokud se snažíme, honíme a usilujeme, motáme se v tom, s čím budeme následně bojovat.
Pointa na konci karty říká: „Dovoluji lásce, aby mě naplnila“, čemuž je dobré správně rozumět. Technicky řečeno se tím říká — čistím své bloky tak, aby se má duše vrátila do stavu přirozenosti. Aby se mé podvědomí zbavilo názorů, které jsem si do něj v minulosti nasázel, a které mi dnes ubližují.
K naplnění se láskou tudíž nevede procházka na čerstvém vzduchu, ani pozitivní afirmace, ale aktivní čištění podvědomí. Síla, radost, štěstí, spokojenost, zdraví, schopnost žít po svém a za své, to vše jsou hodnoty, které vyžadují adekvátní, tedy hodnotný přístup. Musíme být ochotni něco dokázat, pak přijde i odměna.
Život nerozdává, ale odměňuje. A neodměňuje za úsilí a snažení a honění, ale za kvalitu našeho přístupu. Přesně tohle je totiž láska.
