Milovat znamená chápat (vědět)

Láska není cit. My si to myslíme, ale to jsme úplně vedle. Mluvíme o lásce, ale nazýváme tak něco úplně jiného — obyčejnou sympatii, vazbu na něco/někoho konkrétního, která nám dělá dobře, tedy vyhovuje.

Skutečná láska nevychází z žádných citových ani jiných vazeb, ale z vědění. Láska je ve skutečnosti projevem pochopení. Cítím se trvale dobře, protože znám životní zákony a tudíž chápu, co se kdy děje i proč — vidím lidi i situace reálně.

Mám ve věcech jasno, proto si nedělám žádné názory ani nejsem žádnými jinými názory ovlivňován.

Miluji bez výjimky, všechny a všechno, protože vím, proč se kdo chová a uvažuje tak, jak se chová a uvažuje. Chápu zákonitosti, kterým všichni podléháme, proto mezi lidmi nerozlišuji na známé, kamarády, příbuzné, cizí (což má v člověčím pojetí zásadní vliv na to, jak velkou tzv. „lásku“ cítí).

Nikoho nekritizuji, nehodnotím, neviním, nechci měnit, přesvědčovat, polemizovat. Chápu, že je vše, jak má být, každý je, jaký být má a stejně jako já jen žije svůj příběh = prožívá sérii zkušeností, které jej vedou a jeho podvědomí, modifikované prožitými zkušenostmi, určuje, jak věci vnímá — jak uvažuje, reaguje, funguje, jak se chová i jaké uznává hodnoty.

K lásce patří i chápání, že mě nic a nikdo neohrožuje, že mohu žít po svém, protože naše příběhy nijak navzájem nekolidují. Odehrávají se zde miliardy příběhů zaráz, takzvané paralelní životy v paralelních světech. A v každém z těch světů se setkávají jen ti, kdo se navzájem do svého žití přitahují.

Každý se angažujeme ve věcech, které máme potřebu řešit. A tou svojí „angažoaností“ neboli potřebou na to myslet a rozebírat to, si to do života přitahujeme a proto se s tím setkáváme.

Láska je schopnost myslet jen na to, co chci ve svém životě mít. Neboli netahat si do života nic, co žít nechci. právě tím „netaháním nechtěného“ je podmíněna schopnost žít to své. Je to tedy vymyšleno geniálně — teprve až budu celý svět milovat, dokážu žít to své. Dokážu nemyslet na nic, co nechci, protože dokud to nemiluji, stále to přitahuje mé myšlenky a já to řeším a tím do svého žití přitahuji a setkávám se s tím.

Láska je umění. Umění myslet jen na to, co chci žít a mít, optimisticky, s plnou důvěrou, že mohu. Je to schopnost nemyslet na nic, co se mého žití netýká, nechávat zbytku světa naprostou svobodu (ať si funguje, jak chce).

Milovat tedy znamená neřešit. Nevidět chyby a tím pádem nemít s nikým a ničím problém — konflikt. Pak žiji v harmonii s celým světem, který mě nechává úplěn v klidu, ať jsem konfrontován s čímkoli. Ze zákona akce a reakce se pak děje to, že vše, s čím nejsem v konfliktu, nejde do konfliktu se mnou. Vyhýbá se mi to, nechává mě to být.

Opakem lásky je strach. A ten je vždy výplodem naší fantazie, našich názorů. Naučili jsme se vidět věci černě a sebe závisle na okolí. Bojíme se ne světa, ale svých pohledů na něj, s nimiž bojujeme.

Miluji-li svět, nechává mě svět být a tudíž mohu žít, jak chci. Neohroženě, svobodně, neomezeně. Tvořím si život svými záměry, a on se jim automaticky přizpůsobuje. Vše jde hladce a mám vždy všeho dost.

Zdroje, které k žití potřebuji, se samy neustále doplňují. To proto, že ani ty neřeším, už totiž vím, že je řešit nemusím a nemám. Že potřebují svobodu, ne kontrolu. Pak vše funguje hladce a já čerpám z hojnosti Vesmíru takzvaně „za pochodu“. Neplánuji, nekalkuluji, prostě jen a pouze žiji, jak chci. Srdcem, ne hlavou.

Život funguje sám. Nepotřebuje mě k tomu, já mohu běh svého života pouze brzdit, a také do dělám. Vše, co mám potřebu řešit, nefunguje právě proto, že to nedokážu pustit z hlavy (vidím v tom problém nebo trpím pocitem, že se musím snažit, aby se mé záměry realizovaly).

Milující člověk je tedy moudrý, ne k něčemu/někomu citově upoutaný. Miluje tím, jak vnímá a miluje úplně vše (proto není poután). Nerozlišuje. Nestaví nad a pod, pouze vnímá, co mu vyhovuje a co ne. A ví, že toho vyhovujícího bude vždy dost a dost (proto se necítí upoutaný). Žije v tom, co mu vyhovuje, a když to vyhovovat přestane, vděčně to opustí a jde dál, do dalšího vhodného. Bez výčitek, nostalgie, vzpomínek a smutků — v klidu s pochopením, že je vše úplně v pořádku a čeká jej i nadále jen samé dobré a vhodné. Není čeho litovat, proč smutnit, co řešit, čeho se bát.

Hojnost zajišťuje, že nikdy o nic nepřicházíme. Vždy nás opouští anebo my opouštíme jen to, co už nám nemělo co dát. Co už vyčerpalo svůj potenciál a tím i ztratilo smysl. Dramatizace prožitků a nečekaných změn je jen rej naivních dedukcí, které nevidí věci takové, jaké jsou — klidné a bezproblémové.

Každé drama je přebarvená skutečnost, a z toho barvení vzniká i veškerá neláska —  obavy, hádky, soupeření, usilování, vztek, smutek, pocity ohrožení, nemoci a tak dále — vše nepříjemné a negativní. Sami si to vymýšlíme protože — nevíme. Nevíme, co se skutečně děje, tak si na to uděláme vlastní názor a pocity, které následně prožíváme přesně odpovídají barvě, na jakou jsme skutečnost natřeli. Přestáváme tak žít realitu, kterou je harmonie a hojnost, a začínáme žít subjektivní dojmy, které plodí dramata a odpovídající stavy.

Milující = nepřebarvující. Vidí čistě, a tak žije bez dramat, v pohodě a harmonii, spokojeně, klidně, po svém, v hojnosti, zdraví, síle… — jedním slovem v lásce.

Bez lásky neboli vědění je život začarovaný kruh. Teprve s novým vnímáním život dostane svou reálnou podobu, kterou je — jedna báseň (uni-verse).