Motorem žití je důvěra, na ní jej mám tedy stavět

Život je hra. Hra na důvěru, to je život. Ta důvěra tudíž má být stavebním prvkem všeho, co žijeme. Pak na to jdeme správně.

Ano, je to těžké, protože důvěru v sobě potřebujeme vypěstovat. Je neočůratelná, není možné ji cítit, pokud ji vypěstovanou nemáme. Ale právě to je pointou té hry — pěstovat důvěru, abychom na ní mohli své fungování stavět.

Pak bude vše fungovat, protože nefunguje jen to, kde důvěra chybí a je suplována jinými „pákami“. I to je přesně v souladu s pravidly žití — jakékoli jiné páky než důvěra nebudou kloudně fungovat. Pořád budeme něco řešit, v obavách, s pocitem ohrozitelnosti a strachem z nejistot.

Bez důvěry se na vše musí chodit závislostním kalkulem. Vše je něčím podmiňováno, a právě na tom to i padá anebo se to aspoň brzdí. Hlavou nikdy nevymyslíte řešení, které je neohrozitelné a něco není podmiňováno něčím jiným. To je vlastnost hlavy, od ní nemůžeme čekat, že vymyslí něco, co dkutečně funguje i za jiných podmínek než těch vykalkulovaných.

I to je tak schválně, aby ta hra měla smysl. Právě ta nevypočítatelnost zaručuje neočůratelnost. Kdyby šlo vyspekulovat něco, co bude skutečně fungovat, ztratil by život smysl. Důvěra by šla nahradit kalkulem. Ale ona — naštěstí — nejde. O to se život pečivě stará a to je i důvod, proč se každou chvíli něco mění. Aby to zatřáslo vším vykalkulovaným, všemi našimi „jistotami“, na kterých se snažíme stavět, nestavíme-li na důvěře.

Výsledkem je svět, kde si spousta z nás myslí, že se dějí problémy. Ony se nedějí, to vše jsou vždy jen procesy, které brání hraní na jistoty. Ve skutečnosti se nikdy nikde neděje nic špatného. Člověk nikdy není ničím ohrožený, není se čeho obávat. Ovšem…

…můžeme se na to dívat jinak a tím se zařadit mezi ty, kdo ohrožení jsou. Každému se může stát jen to, co sám uzná, že je možné. Tvoříme si život úplně sami. Žijeme v ideálním světě, ale jen dokud si nezačneme dělat „neideální“ názory. Dokud nezačneme vymýšlet, co všechno je a není možné.

Důvěra nevymýšlí. Kdo cítí důvěru, má v hlavě úplně klid. Žije srdcem. Ale kdo vymýšlí, ten žije hlavou a prívě díky tomu je ohrozitelný, zranitelný a spoustu si toho nemůže dovolit, jelikož jeho hlava mu vysvětlí, že to nejde. Důvody si vždycky nade, protože zdůvodňování problematických scénářů a vyhlídek je vlastnost logiky hlavy. Od toho tu je, to je její role ve hře zvané život.

Důvěra je tedy ta správná cesta, a už víme, že je potřeba ji vypěstovat. Otázka tedy zní — „Jak?“ Odpověď na ni zní — „Věděním.“ Jedině pochopení životních zákonů neboli pravidel hry odpojí hlavu. nebude totiž o čem přemýšlet. Když íte, nepřemýšlíte, jelikož k tomu není prostor, není co vymyslet, když vím, jak to je.

Důvěra tedy není o bicepsech ani o síle vůle. Důvěra je o Vědění. Vím, a pak je samozřejmé důvěřovat. Stejěn jako když nevím, tak je důvěřovat nemožné. Nejde důvěřovat ničemu, co neznám, co nevvím, jak funguje.

Smyslem života je tedy pochopit jeho zákony. Naučit se jim. Pak se vše nejasné vyjasní, vše bolavé přestane bolet, vše nemocné se uzdraví, vše, co nešlo, půjde, vše složité se ukáže jako úplně jednoduché. Tak vypadá důvěra v praxi.

Člověk, který s důvěrou neboli pochopením žije, ten se vyloženě baví jejím projevováním. Vidí v tom smysl i zábavu a zdroj naplnění. vše na ní doslova staví, chová se tak, že tu důvěru ve všem vědomě projevuje. To mu přináší pocity přirozené radosti, vášně, sebeúcty… Proto to dělá — cítí se díky tomu skvěle. Pochopil hru i důvody, proč je vymyšlena právě takto. A už si to jen vděčně užívá.