Na vše mám, to si jen namlouvám, že ne
asto si myslíme, že na něco nemáme. On ale každý člověk na vše má. Resp. nic nikomu nebrání, aby na to měl, protože „na něco mít“ je jen o ochotě tomu dát vše potřebné.
Tím podstatným slovem tu je ona ochota. Ochota = já chci. Neochota = já nechci (protože v něčem vidím problém). I „chtěl bych“ je projev neochoty, protože už v té formulaci je avizo „problému“. „Chtěl bych“ je tedy ve skutečnosti „nechci“, člověk to své chtění nemyslí vážně.
Každý tedy na vše máme, protože mít znamená být ochotný. Např. rád zaplatit tolik, kolik něco stojí. A právě na tom to často padá — my rádi nejsme. Nám to přijde drahé. Anebo aspoň hledáme, kde to pořídit nejlevněji. Anebo si myslíme, že si to nemůžeme dovolit. Anebo že si to nezasloužíme. Anebo…
Samozřejmě to není jen o penězích, ochota je i opravdová chuť o něco pečovat, něčeho dosáhnout, něco dokázat… Vše na člověka klade své nároky a jde jen o to, zda je ochotný je podstupovat anebo není, jelikož mu něco vadí.
Různých forem neochoty je X, ale původ je vždy stejný — mé dedukce. Jsem to já, kdo se staví do role neochotného neboli toho, kdo v něčem svým uvažováním vidí problém.
Je dobré si k tomu říct, kde je obvyklá příčina „neochotných“ úvah. Je to hra na pohodlí a jistoty. Kalkul, jinak řečeno. Hlava nás svou logikou nutí propočítávat a podmiňovat (je to její vlastnost takto uvažovat).
Chyba ovšem není v té hlavě, ale že hlavu v podobných situacích vůbec používáme. Ona k tomu neslouží, hlavu máme pro úplně jiné příležitosti, ale nikdy k rozhodování.
Hlava počítá, má tedy počítat. Ale rozhodování má brát ohled na to, co chci, ne co si vypočítám. Proto má člověk pro svá rozhodnutí používat srdce, které je tím správným orgánem, vybaveným rozhodovací logikou.
Srdce nám řekne — běž do toho, jelikož cítí, že to je pro nás dobré. Nikdy nezačne počítat, to se stane teprve až ze srdce, které nám říká „ano!“ přepneme na hlavu, a ta nám vysvětlí, že „ne“.
Pak se samozřejmě člověk necítí dobře, protože v tom srdci to jeho „ano“ stále je. Zůstává po něm pachuť nesplněného. A příště zas, a zas…
Dedukce a kalkul je tzv. mentalita chudoby. Vychází z toho, že nechci dávat, pouštět. Cítím se slabý, ohrožený, nejistý…, prostě chudý. Proto bych rád vše lacino, ideálně zadarmo. Při představě něco dát se bojím, kroutím, brblám a trpím — bojuji se svými názory, protože dávání s nimi není v souladu.
Takto (dedukcemi a kalkulem) vzniká žití v kompromisech se vším, co to s sebou přináší — nespokojenost a potřebu utíkat ze své neutěšené reality. Podle našeho naturelu si k těm útěkům zvolíme lednici, flašku, televizi, internet, kamarády…
Jelikož ale nikdo z nás ve skutečnosti netouží po flašce, lednici ani těch ostatních zástupných aktivitách, nijak se naše situace nemění a pachuť nesplněného mísená s nespokojeností zůstává naším trvalým životním stylem, každodenní realitou.
Řešení to má. Jelikož je příčinou toho všeho nesprávné vnímání a uvažování, je potřeba se naučit na věci koukat jinak. Pak nás opustí všechny stresy, obavy i kompromisy, protože nám naráz přestane stát cokoli v cestě. Pochopíme, že jsme si všechny zábrany jen vymýšleli a manipulovali sebou vlivem prachobyčejnému kalkulu.
