Nefackuje mě život, ale můj přístup k němu
ěkdy to vypadá, že nás život fackuje. Přijde situace, která zapůsobí jako náraz do zdi. Jsme zvyklí vinit okolnosti, protože si dostatečně neuvědomujeme souvislosti mezi tím, jak se k žití stavíme a situacemi, které nám do života přicházejí.
Není možné prožít nic, co si sami nezpůsobíme. Život není ani trochu zlý, jen opravdový a strojově přesný. Je nastavený tak, aby všechny naše pravosti i nepravosti odkrýval a adekvátně odměňoval. Říkat tomu můžeme třeba „zákon karmy“, ale to je nepodstatné.
Důležité je, že se zpětné vazbě na naše vlastní chování nevyhneme, protože život je právě tou všudypřítomnou zpětnou vazbou. Dnes žiji zpětnou vazbu na to, jak jsem k žití přistupoval dřív. A zítra budu žít, jak k životu přistupuji dnes. A tak to jde pořád dokola.
Člověk si svým přístupem vytváří vzorce chování, které pak automaticky vysílá. Stávají se jeho „přitažlivostí“. Technicky vzato se podle těch vzorců vytvářejí situace, které ten člověk bude prožívat. Život to tak dělá. Život není žádné neuchopitelné „cosi“, ale inteligentní proces přeměny našich vzorců v odpovídající prožitky.
Dostáváme-li „nafackováno“, vracejí se k nám naše nekvalitní postoje — názory a adekvátní přístup. A bude se to dít donekonečna, dokud své vzorce nezměníme. Pak se automaticky změní i náš život, protože to ani jinak nejde.
Kámen úrazu je v tom, že i ten, kdo už si tohle uvědomuje, často neví, jak se k životu správně stavět. Existuje spousta situací, kde to pro něj vůbec není snadné určit. A tady přichází na řadu seberozvoj formou Vědění, neboli znalost životních zákonů. Bez toho budeme narážet pořád, protože logikou našeho rozumu se na žití díváme úplně špatně.
Rozum rozlišuje podle toho, jak se co tváří. K tomu ještě dedukuje teorie, které znějí hezky, a ty považuje za správné, stejně jako jiné teorie, které vypadají nehezky, a ty vyhodnotí jako nesprávné.
Ve skutečnosti to je ale obojí jinak. V životě platí úplně jiná logika, resp. logika je to stejná, jen vychází z úplně jiných úhlů pohledu. Logika rozumu je povrchní, proto jí uniká vše podstatné (jelikož ta podstata leží hlouběji, kam už se rozumem nepodíváme). Naše mysl je tedy klamána dojmem, jakým na ni co působí. Tomu dojmu věří a z něj logicky dedukuje teorie a závěry. Pokud ale vyjdeme z úplně jiného předpokladu, stejnou logikou dojdeme k úplně jiným závěrům. Příklad?
„Máme si pomáhat. Je to hezké, člověk pomůže jinému, podpoří jej, společně dokážeme víc. Neubude mě, když budu lidem pomáhat, naopak — budu dobrý, půjdu příkladem. Když si budeme pomáhat, bude nám všem dobře…“
To vše zní hezky, logicky. Z této perspektivy na to není co říct. Zkusme ale změnit tu perspektivu:
„Když ti pomůžu, udělám něco, co jsi ve skutečnosti měl udělat ty a tím ses měl i něco naučit, aby ses obohatil. S mojí pomocí se ovšem nenaučíš nic a staneš se nesamostatným. Jako takový nepoznáš každodenní radost — budeš se v životě cítit slabý a ohrožený, protože ses nenaučil si věřit. Namísto toho ses naučil uvažovat jako ten, kdo si s kde čím neví rady a hledá pomoc — jako závislák. A tak budeš i žít, protože vzorce tvého přístupu ti budou denně házet klacky pod nohy a probouzet stres. Budeš vidět problémy, aniž by nějaké byly, jelikož se neumíš k žití správně stavět. Nikdy nebudeš šťastný ani se cítit v pohodě, protože jsi ze sebe vychoval slabocha.“
Tento pohled je skutečný — to se stoprocentně stane. Mnohé oběti naivních pohledů si jen nikdy neuvědomí souvislost mezi svými názory a svými stresy, problémy, rozčarováními, konflikty, nenaplněnými představami, nemocemi a vůbec životní úrovní jako takovou.
Logika je u naivního a reálného pohledu stejná, druhý pohled jen vidí mnohem dál než ten první, naivně „hezký“, který si neuvědomuje, kam to „hezké“ chování povede.
Život potřebuje, abychom se mu naučili rozumět, protože jinak se na něj reálně dívat nedokážeme. Budeme dál dedukovat naivní, byť logické teorie o tom, co se má a co nemá, co je dobře a co špatně, co si mohu a nemohu dovolit, co všechno se mi může stát, atakdále. Výsledkem budou problematické představy, aniž by nějaké problémy existovaly. A výsledkem těch představ naše problematické životy, aniž by k tomu existoval jediný reálný důvod.
Stačí si představit, jak by byl komplikovaný život, kdybychom neuměli číst. Cítili bychom se ztracení, nejistí, omezení, zmatení, jako v neznámé civilizaci. Všude by panovala pohoda, nám by to tak jen vůbec nepřipadalo. Přesně tak to vypadá, žijeme-li život, aniž bychom znali jeho pravidla. Jsme odkázáni na své dojmy a dedukce, kterým vše přijde komplikované a ohrožené, aniž by to tak skutečně bylo.
A přitom jde jen o pár pravidel a chování, které se jimi řídí. Abeceda je proti tomu velká věda. Není to tedy vůbec o složitosti, ale o ochotě. O ochotě dát životu, co vyžaduje — pochopení.
Člověk svými názory vzdoruje sám sobě. Rád by žil kvalitně, ale zároveň nevědomky dělá vše proti tomu. S tím, co denně přichází chce posouvat a obohacovat, bojuje, protože v tom vidí něco jiného, než to je.
Zároveň dochází k jevu, kdy jeden lamentuje a ostatní mu rozumějí, protože se na věci koukají stejně. Stejnou logikou, ze stejných úhlů. Lidé si pak myslí, že jsou jejich problematické názory správné a život špatný, jelikož jim nedochází, že jsou věci jinak navzdory tomu, že se ve svých názorech shodujeme.
Naše názory nestaví na skutečnosti, ale na dojmech, kterým věříme my, naši rodiče i prarodiče, lidé nám známí i neznámí. Proto pak už ani nepřemýšlíme nad reálností těch názorů, vůbec nás nenapadá, že bychom se mohli všichni mýlit. Přesto je to ale tak a čím dřív si to uvědomíme a změníme, tím lépe pro nás a naši životní úroveň.
Život je individualistický, moje životní úroveň vůbec nijak nesouvisí s chováním a názory druhých. Mám tedy vše kompletně ve vlastních rukách a záleží jen, jak se s tím rozhodnu naložit. Ta ideální cesta se jmenuje Vědění.
