Nejdřív zrát, pak se do něčeho pouštět

Člověk se rád do kde čeho pouští. Vede jej k tomu nadšení, anebo potřeba něco řešit. V obou případech si obyvkle neuvědomuje, že to, co jej žene, nebo řekněme motivuje, je — nezralost.

Nezralost je charakteristická emocemi. Pozitivními, negativními, to je jedno. Jsou tam emoce, a to je jasná kontrolka — chybí ti nadhled, který je ovšem nutnou komponentou správného fungování.

Emoce do žití nepatří, resp. patří sem, ale jako kontrolka nezralosti. Říkají nám — tohle chce dozrát, tak zraj!

Emoce jsou tedy ukazatelem — tudy vede cesta dopředu. Odstraněním těch emocí. Ty tě brzdí, resp. brzdí tě názory, které v tobě emoce probouzejí. Píšu to červeně, protože to je jedna z nejzásadnějších kontrolek života — emoce. Emoce člověku říkají, že je mimo realitu. Dává do něčeho moc anebo málo, případně dává něco, co tomu neprospívá.

Člověk poháněný svými emocemi je takový slon v porcelánu. A je jedno, jestli slon nadšený, snažící se, manipulující, ustrašený, vystresovaný nebo jakkoli jinak konkrétně emočně motivovaný. Emoce v libovolné podobě je prostě spolehlivou kontrolkou nezralosti neboli — nekoukáš na to správně, ještě to nedokážeš.

Emoce nejsou špatné, nechci, aby to tak vyznělo, tohle neříkám. Vůbec nic není špatné, tedy ani emoce. Špatný je jen náš přístup k tomu. Z nevědomosti, nevíme, co nám to říká, proto s tím nakládáme nevědomky nesprávně.

Pointou tohoto povídání je pochopit, že je mnohem lepší nejdřív zrát, a potom konat, než se do něčeho vrhat nezralý a pak se v tom plácat. Častější je ta druhá varianta, kterou člověk obvykle volí proto, že v něm probouzí představu „rychlejšího výsledku“. Čím dřív začnu, tím dřív to bude, myslí si člověk.

Smyslem života je zrát. My si to obvykle neuvědomujeme, my si myslíme, že tím smyslem je chodit do práce, vychovávat děti, řešit finance apod. Ale to je omyl. Práce, rodina i vše ostatní jsou jen platformy, na kterých má k tomu zrání docházet. Přinášejí nám přesně ty prožitky, které mají potenciál nás měnit a ladit. My to obyvkle vnímáme jako „problémy“ a snažíme se je řešit, čímž ukazujeme, že jsme nepochopili jejich smysl. Máme řešit sebe v tech situacích, ne ty situace.

Ono to tak ale nefunguje. Začnu-li nezralý, bude tomu odpovídat cesta i výsledky. A dost pravděpodobně se v tom zamotám a hlavně — neposunu se nikam dál, protože na mé zrání tak nějak nezbude prostor. Nebudu si uvědomovat, že narážím na svou nezralost, namísto sebe (svého zrání) budu řešit tohle a tamto, protože takto člověk prostě uvažuje. On je zvyklý řešit „věci“, ne sebe.

Takto vzniká „začarovaný kruh“. Člověk nezralý se do něčeho pustí a jelikož nezraje, prožívá stále dokola tytéž situace, stavy, vztahy, komplikace i výsledky. To neznamená, že věci nefungují, v podstatě často i fungují, ale vázne to, komplikuje se to, je to boj. Není to ono, ani být nemůže, protože vše funguje přesně tak, jak zralý je ten, kdo se toho účastní.

Cesta vpřed je tedy cestou zrání. Využívám své prožitky ke svému dozrání, abych se pak mohl pustit do toho, co chci uskutečnit. Chtít být zralý, to je ten správný přístup k životu, ten správný cíl.