Nejlepší lék na nevyrovnanost je – samota
oháry představují emocionální neboli citovou rovinu osobnosti. Jejich Čtyřka ukazuje, jak to s těmi city má správně být. Už podnadpis říká: „citová vyrovnanost„, což znamená stabilita — tedy stav bez výkyvů. Chce se tím upozornit, že jsem-li citově nestabilní (střídají se u mě nálady, stavy nadšení s pocity nejistoty, smutku a zklamání, pohoda se strachy, pochybami, hněvy či jinými emotivními polohami) — mám problém.
Mám problém sám se sebou. Nejsem se sebou vnitřně spokojený, nevěřím si, a proto se cítím (citově) závislý na okolí. Což není nic jiného, než že v okolí vidím větší hodnoty než sám v sobě. Proto s ním někdy bojuji a jindy to kompenzuji protipolohou — jsem na něm citově závislý. Necítím se jistě a bezpečně, protože v okolí vyhlížím problémy.
Vyrovnanost = citová stabilita
Vyrovnaný člověk se proto jmenuje vyrovnaný, že jeho citová rovina (prožívané pocity) jsou v podstatě konstantní, neměnné. Rozdíl mezi jeho radostí a smutkem je minimální, nemá potřebu skákat s rukama nad hlavou do stropu, když jej něco potěší, ani se trápit, když se něco nepodaří nebo jej něco/někdo opustí. Nedramatizuje život, žije v příjemné — lehké, zato trvalé — pohodě a radosti.
Citově nevyrovnaný člověk je něco jako upír. Vysává své okolí. Něco mu chybí, proto od okolí něco vyžaduje. A když to nedostává (což zákonitě ani dostávat nemůže), bojuje s ním. Vyčítá, rozčiluje se, obviňuje… Svou vlastní nestabilitu přenáší na druhé a ještě v nich vidí viníky svých nespokojených stavů. Má pocit, že příčina jeho nespokojenosti je někde okolo, netuší, že ji nosí v sobě. Neví, že to, co kritizuje na druhých, je ve skutečnosti chyba jeho pohledu. Vidí chyby tam, kde žádné nejsou, což si ale neuvědomuje.
Nevyrovnaný se nedokáže ovládat
S nevyrovnaným člověkem se nedá fungovat, protože se neovládá. Je jako nášlapná mina, nikdy nevíte, co mu přeletí přes nos, co jej přepne do stavu emoční nepohody. Co jej naštve, rozzuří, rozesmutní, čeho se poleká, od čeho uteče. Proto ani nemá smysl s takovým člověkem něco zkoušet, dokud se sám nevyladí, dokud si zdroje svých bolístek nevyčistí.
Do té doby mu ani nemá kdo co dát, protože mu chybí něco, co si dokáže dát jen on sám. Čím víc času tráví nevyrovnaný člověk o samotě, tím je to pro něj lepší. On se tomu zpravidla nejdřív bude bránit, protože jeho nevyrovnanost naopak společnost vyžaduje, říká si o ni. Ale to nemění nic na tom, že potřebuje být sám a své citové nesrovnalosti si čistit v soukromí. Až poté má smysl, aby se vrátil „zpátky mezi lidi“.
Správně nastavený člověk druhé nemění. Nesnaží se je přesvědčovat, přemlouvat, zkoušet se s nimi domluvit. Ví, že to nikam nepovede, že je nemožné někoho změnit. Proto přijímá lidi, jací jsou a podle toho upraví svůj přístup k nim. Ví, že život funguje zákonitě, a tudíž je mu jasné, co od koho může čekat, čeho je a není kdo schopen.
Řešení je obvykle v tom, co se mi ani trochu nelíbí
Mnozí odmítáme potřebu dočasné „izolace od okolí“ přijmout. Je to ovšem jediná cesta a tudíž jsme sami proti sobě. Jen zbytečně prodlužujeme své trápení. Jiná cesta totiž není, protože v životě žádné „jiné cesty“ neexistují. Na vše je potřeba jít tím jediným možným správným způsobem. Není si tudíž z čeho vybírat.
Obvyklé je, že člověk s problémem se snaží tomu správnému řešení vyhnout. Přijde mu totiž krajně nepříjemné, je to přesný opak toho, co by si přál prožívat. Naivně tedy zkouší kde co, jen aby nemusel to, co je pro něj správně. Doufá v jinou variantu. Doufá v rychlé nebo snadné řešení, o takové, kde nebude vystaven tlakům, svým démonům. Doufá, že narazí na něco/někoho, co jej změní bezbolestně a pokud možno i rychle.
Cesta je vždy jen jedna a snadno a rychle nejde nic
Za nejdůležitější poselství tohoto článku považuji pochopení, že neexistují alternativní cesty. A důvod je ten, že Vesmír je zákonitý. Podobně jako je zákonitá malá násobilka, kde existuje jen jediný způsob, jak násobit.
To, že se kde co „zázračného“ nabízí, je věc druhá. To nepovažujme za rozpor s tvrzením, že není na výběr. To jen lidé zkoušejí kde co, právě z výše uvedených důvodů — zoufale hledají snadné a rychlé řešení. Buď už „vymyšlené“ někým jiným, anebo dedukují vlastní „teorie o životě“ a řešení životních situací.
Vydedukované řešení má problém. Nefunguje, protože — se mýlí. Není postaveno na tom, jak skutečně věci fungují, ale jak si někdo vydedukoval, že by to mohlo být. Obvykle tomu spousta podstatných věcí chybí, protože autor nemá o jejich vlivu/nevlivu na výsledek žádné ponětí. On jen seskládal tohle s tamtím a na tom postavil svou teorii. Zní mu to logicky, proto má pocit, že na to kápnul.
Správné řešení nevymyslíš. Nejde to, protože hlava uvažuje opačně než jak funguje život. Životní principy jsou logice hlavy skryté, proto na ně nedohlédne. Dokáže jen dedukovat z toho, co vidí, a to je vždy v rozporu s tím, jak to je opravdu.
Spoléhání na logiku vede k nekonečnému trápení
Logicky vydedukované řešení vás nikam nedovede. Posadí vás na kolotoč, na kterém se budete motat pořád dokola. Možná se časem trochu zklidníte, už to s vámi nebude tak cvičit. Vaše city (zůstanu-li v duchu Pohárů u citové úrovně) ani váš život se nijak nezmění. Dál budete žít jak žijete, bojovat s tím, s čím bojujete, dál se budete cítit závislí, pořád budete pouze snít, o čem sníte, jen možná ne tak intenzivně. Což ovšem není žádné vítězství — časem si jen zvyknete, že to takhle máte.
Zvyk = přijmout něco jako svůj standard
Na vše se dá zvyknout. Nezačnete-li s tím něco dělat, časem se to stane vaším standardem. Třeba taková cukrovka — i na ni se dá zvyknout, mnozí s ní žijí, přestože to je každodenní pruda. Lidé ji ale přijali jako součást svého života, dávno už neřeší, že by se jí mohli zbavit. Stejně tak třeba obezita, která vám denně komplikuje život, ale vy se s tím naučíte žít. I v chudobě se dá přežívat a časem si zvyknete. Práce, která vás nenaplňuje se taky časem zautomatizuje a už tolik netíží. Je to vždy jen vaše rozhodnutí, zda přijmete nepřijatelné a nevyhovující, nebo ne.
Nevyrovnaný nemá co dát
Máme-li ve své blízkosti někoho nevyrovnaného, ruce pryč od něj. Nemá nám momentálně co dát. Proto to ani nezkoušejme, potřebuje být sám. Jsme-li sami v pozici nevyrovnaného, platí pro nás totéž, ale v opačné pozici — stáhněme se do soukromí, do samoty, a naučme se, jak vyčistit zdroje svých nepříjemných závislostních stavů. Nemá smysl váhat, správný okamžik je hned teď. Každý pročekaný den nebo den strávený na útěku před sebou je ztráta příležitosti a prodloužení našeho trápení. Můžeme si za něj udělat čárku, což je zároveň to jediné, co nám takový den o ničem dá.
