Co je vlastně nespokojenost?

Jedním z nezbytných předpokladů správného fungování je spokojenost. Je nutná, bez ní to nepůjde. Proto je dobré mít jasno v otázce, kde se v nás bere.

Není za tím nic jiného než nepochopení. Nepochopení skutečnosti, že vše je vždy přesně takové, jaké to má být. Nikde není chyba, nic není náhoda, nic není špatně, nic nemá být jinak. Vše jen odráží naše aktuální způsoby uvažování.

Ale nejen to. Je za tím i pochopení, že můj život není na ničem okolo závislý. Tvořím si je jen já a proto nemusím vůbec řešit, jak žije nebo co si myslí, říká a dělá ten nebo onen.

Obojí je nutné vstřebat, protože až potom dokážete přestat bojovat. Neboli — přijímat všechno takové, jaké to je, s pocitem, že přesně tak to je správně a není na tom co měnit.

My obvykle uvažujeme jinak. Především proto, že se cítíme na okolí závislí. Proto nás tolik zajímá, co se kde děje, co kdo říká a dělá. A pak to i hodnotíme, rozebíráme, komentujeme, kritizujeme, posuzujeme a odsuzujeme — a to vše je boj. Někdy úplně slabý, jindy silný, nicméně z pohledu Vesmíru je to jedno. Boj představuje bariéru, která správnému fungování brání.

Každý boj s okolím je ovšem jen zrcadlem našeho boje vnitřního, tedy se svými nesprávnými názory. Správné názory nás nechávají úplně v klidu, takže kdykoli zneklidníme, není příčina v tom, co někdo říká nebo dělá, ale že se na to díváme špatně. A to i přesto, že ten někdo skutečně uvažuje nebo se chová očividně nesprávně. I přesto to není pravda, resp. není naše věc s tím bojovat a hádat se.

Mnozí toužíme měnit svět k lepšímu. To chce každý bojovník a chce to právě proto, že trpí pocitem, že je něco špatně. Na druhých, samozřejmě. Neuvědomuje si, že i všichni ostatní, na kterých vidí „něco špatného“, uvažují úplně stejně jako on — vidí něco špatného na něm i na jiných a touží je změnit. A v tomhle kolotoči se to mydlí a bojuje a posuzuje a napadá — děje se přesný opak toho, co si na začátku všichni ti naivové mysleli, že světu přinesou.

Cesta „nápravy světa“, kterou se vydali, je špatná. Proto, že svět nepotřebuje nápravu, a rozhodně ne „nápravu tohoto typu“. Tedy snahu něco/někoho měnit. Správná cesta vypadá úplně jinak. Je o pochopení, že si každý sám žijeme svůj vlastní boj a máme ty druhé nechat žít si to své. Smyslem života není snaha o nápravu druhých, ale svou vlastní. Mám řešit jen sám sebe, nic a nikoho jiného. Ladit své názory a postoje směrem k přirozenosti.

Pak se stane, že skutečně pochopím, co učí v Tarotu Čtyřka Mečů — že nikde není chyba, proto mám vše, tedy celý svět, všechny lidi i situace, přijímat takové, jaké jsou. Že jim nic nechybí, není na nich co měnit, přesně odpovídají nám a našim postojům. A jediný, jehož postoje dokážu změnit, jsem já, vše ostatní je boj, spor i snaha o nemožné. Jsem na světě od toho, abych sám sebe ladil, bez potřeby se snažit ladit ostatní. Nechávám je být takové, jací jsou, s vědomím že právě takoví teď být mají. Vše je v pořádku, vše jede podle vesmírného plánu.

Takto vypadá konec vzdorování neboli — schopnost přijímat. Přijímání je umění vnímat vše s láskou, k čemuž spějeme, chováme-li se podle Čtyřky Mečů. Skutečná láska totiž není cit, ale správný pohled na svět. Takový, který netrpí dojmem, že je někde něco špatně, tedy že je potřeba někde něco měnit. A to se týká i mně samotného — ani na mně není nic špatně, jsem teď přesně takový, jaký mám být. není mi co vyčítat, zač se vinit. Vždy jsem se zachoval tím jediným možným způsobem — jak jsem nejlépe dokázal. A to platí pro každého.

Všem svým klientům, kteří přišli, abych jim pomohl vyřešit jejich problém, říkám, že žádný nemají. Nebudeme tudíž nic řešit, ale něco se učit. Naučím je vidět věci správně a tím se automaticky i jejich život posune do stavu, kdy v něm vše začne správně fungovat.