Nic nechtít znamená si už dokázat vše dávat
ít má člověk sám pro sebe. Dělat věci, které jej baví, proto, že jej baví a tak, jak je cítí (jak to jemu vyhovuje, pro svoji potěchu). Stejně tak má při tom pouřívat své zdroje neboli schopnosti a talenty, jimiž byl od přírody obdarován.
Pak bude šťastný, protože bude žít — ve svém vnitřním světě. Bude do něj ponořený a svět okolní pro něj bude nepodstatný. Bude mu fuk, co si o něm myslí druzí, nechá jim jejich názory s tím, že to jsou jen jejich názory. Nebude se snažit nikomu zalíbit, zavděčit, nikoho lákat, podbízet se, přesvědčovat…
Právě tak má žití vypadat. Svou spokojenost potřebujeme najít v sobě, být sami se sebou v naprostém souladu. Pak je nám se sebou samými dobře, necítíme se ohroženi ani osamělí, o nic nám nejde, nic po nikom nechceme. Naše myšlenky jsou klidné, nikam neběhají ani netěkají.
Jakmile člověk svou spokojenost ztratí, začne boj. Celý přirozený koncept žití se naruší, zhroutí jako domek z karet. Člověk začne vymýšlet a řešit. Nespokojenost vnitřní se promění v boj se světem, začnou se rodit názory, které vidí chyby a problémy, následkem čehož přestanou věci fungovat.
Člověk potlačí vlastními výmysly své cítění. Už se něřídí jen tím, co opravdu chce, už je to mnohem složitější. Už to jde přes hlavu — nesouhlasí, vzdoruje, kritizuje, stresuje, přesvědčuje, prosazuje, srovnává, konkuruje, poroučí, manipuluje, vyčítá, usiluje, kontroluje, kalkuluje, tlačí, snaží se zavděčit a zalíbit, snaží se druhým „pomáhat“, hrát si na hodného, zrazeného, ukřivděného, ušlápnutého… — tohle vše je boj s něčím, co neexistuje. Resp. co existuje jen ve fantazii člověka, který si to sám celé takto vymyslel, protože si přestal hledět svého a začal koukat okolo.
Člověk, který si hledí svého a žije si to své, zjistí, že mu okolní svět ani nekonkuruje, ani nebrání, ani jím nijak nemanipuluje. Že to dělal on sám svými předsudky o tom, jak se k němu svět bude chovat a co od něj svět chce. Ale jakmile s těmi dedukcemi skončil, svět jej nechává být stejně, jako on nechal být ten svět.
Kdo si žije to své, není Robinsonem uprostřed civilizace. Nežije sám, on jen ve svém životě nemá nic zbytečného. Zbytečné aktivity, zbytečné vztahy, zbytečné myšlenky, zbytečné snahy. Přitahuje jen to, co mu bytostně vyhovuje, co s ním souzní a s čím si rozumí. A o to ostatní ani nemá smysl stát, to jen bere energii a zabíjí čas.
Člověk má jít cestou kvality, ne kvantity. Kvalita spočívá právě v onom souznění se svým niterným nastavením. Ale na to, aby to tak bylo, se potřebuje mít člověk rád. Potřebuje důvěřovat svému cítění a své cestě, svým talentům a potřebám je uplatňovat.
Každý jsme v tomto nastaven jinak, každý máme to své, ale všichni máme i řadu nastavení společných. Je to v prvé řadě péče. Péče o sebe, své tělo, svou duši i vše, co do našeho žití patří — člověk by prostě měl být schopen zcela samostatně fungovat a dělat to rád. Právě na tom se ukazuje, jaký vztah k sobě a životu vlastně má.
Nikdo se nenarodil s tím, že neumí vařit, prát, uklízet, nakupovat. To si tak jen kdedko nastavil, protože nechce. Udělal si z toho nezáživnou povinnost, nutné zlo. Vidí v tom teď problém, namísto užitečné a naplňující zábavy. On je velký rozdíl muset mávat smetákem a užít si, jak si dokážu udělat jednoduše doma pořádek a hezky. Stejně je to s hygienou, stravováním, aktivním pohybem atd.
Není nic jednoduššího než říct, že na to nemám čas nebo to neumím. Přesně takto uvažuje kalkulačka hlava — ona vždy bude hledat snadné cesty a argumenty, proč něco nejde. Výsledkem je pak ale vždy něco, co mi neslouží, oč ani nikdo nestojí, protože to jen obtěžuje. Nenaplňuje to, je to zdrojem nepohody.
Pocit musení je zákonitou reakcí na vše, co si předtím natřu na černo. Od té chvíle nechci, protože v tom nevidím nic zajímavého. Někdo si tak natře uklízení, jiný vstávání, hygienu, vaření, nákupy, aktivní pohyb, zdravý životní styl, práci, komunikaci s lidmi, vyřizování na úřadech…
Jakmile potom „musím“, automaticky nechci. o je zákon. Tudí to nedělám rád, nic mě k tomu netáhne, beru to jako nutné zlo. Proto mi to ani nefunguje, protože můj vztah k tomu přesně určuje, co tomu dávám i co mi to bude přinášet.
Kdo musí, má k tomu i odůvodnění proč. Kvůli penězům, kvůli lidem, ze slušnosti, aby se neřeklo…, a tím se jen dál člověk plácá ve vlastním způsobu uvažování, což v něm probouzí další a další nepříjemné pocity a boj se sebou i životem jako takovým. Pořád dokola, den za dnem to samé v bledě modrém.
Náš vztah k životu stojí za pendrek, my to ale vidíme tak, že za pendrek stojí ten život. Že je těžký, že nás trápí, ubíjí, honí, nutí… Ale jsou to naše názory a postoje, ne život. Život je úplně v pohodě a přináší jen samé dobré věci, my jen ve spoustě toho dobrého vidíme problémy a povinnosti. Jsme oběťmi svých názorů, tak to je.
Co s tím? Změnit své pohledy. Změnit své vztahy ke všemu, co je součástí našeho žití. Od vstávání a hygieny po lidi a situce s nimi prožívané. Každá situace je jen příležitost projevit lásku a prožít lásku. Ale nejdřív ji tam musíme vidět, jinak prožijeme přesně to, jak se na věc díváme.
A to se i neustále děje, protože život je — prožívání svých vlastních představ. Kdo lásku hledá, nevidí ji. Proto ji ani nikde nenajde. Stejně to platí o zdraví, bohatství, spokojenosti, klidu, štěstí… Dokud se rozhlížíme kolem a hledáme, jak to zaonačit, hledáme řešení tam, odkud nemůže přijít.
