Vše je možné, ale nic není zadarmo

Nic není zadarmo. Život je pole hojnosti a lásky, obojí můžeme neomezeně užívat, ale…

…musíme se to čerpat naučit. A právě tím, že je potřeba se učit, dostává vše cenné svou hodnotu. Být to zdarma, znehodnotilo by to samo sebe.

Vše je tedy dostupné, ale za odměnu. Za ochotu v sobě hodnoty pěstovat. Je to tedy zařízeno velice dobře, protože nikdo není znevýhodněn. Hojnost, spokojenost, naplnění, svoboda, zdraví, bohatství…, to vše si každý může dopřávat díky práci na sobě. Tím, že se naučí zhodnocovat potenciál každodenního života.

Dá se to říct ještě jinak — život nabízí potenciál. Plný, neomezený. A záleží na člověku, jak se s tím svým neomezeným potenciálem naučí nakládat. Život se tak může stát čímkoli, od dramat, bojů, nerváků a krizí po kontinuální prožívání radosti, lásky a hojnosti. Záleží jen a pouze na nás, protože platí i zákon, že svůj život si tvořím jen já sám a nikdo jiný, nic jiného na něj nemá vůbec žádný vliv. Můj život je pouze můj vlastní produkt. proto když si na něj stěžuji, když cokoli kritizuji, ve skutečnosti říkám, že za moc nestojím já sám.

Pochopení aspoň základních pravd o životě by mělo člověka vést k seberozvoji zcela samozřejmě, protože právě to je zdroj všeho dobrého. Je to jako vše nepovinné, nikdo to po nás nechce a Vesmír už vůbec ne. Je to ale pro naše vlastní dobro, a buď to pochopíme, anebo budeme dál válčit se svými frustracemi, které v nás probouzí naivní uvažování.

Co sdílíš, takový jsi. Každý sdílíme sami sebe, svou vlastní kvalitu. Ono to ani jinak nejde. Právě sdílením člověk ukazuje, jaký skutečně je. Sdílení neočůráme, proto se právě v našich vztazích, ve společných prožitcích ukazuje, čeho je kdo vůbec schopen. Nikdo totiž nedokáže sdílet víc, než v něm je. A kdo je všímavý, kdo se umí dívat, pozná velice rychle, s kým má tu čest.

Jaká mysl, takové tělo. Slabá mysl tělo oslabuje, nedovoluje mu si užívat pohyb, péči a vše, co mu dělá dobře. Vnitřně nesrovnaný člověk nedokáže fungovat pravidelně ani v klidu, nedokáže tak zvaně pečovat. Funguje nárazově, a to nikdy nikam nevede. To je vždy jen hašení požárů, které sám svým přístupem zakládám.

Díky tomu se i cítím zahlcený, mám pocit, že toho mám moc, že je život těžký a složitý, že pořád něco musím. Ale to tak vůbec není, já jen o všem velice složitě uvažuji a dramatizuji ve skutečnosti naprosto elementární záležitosti.

Uvažuji složitě, proto i žiji složitě a neefektivně. Na vše se nadřu, ne proto, že by to bylo potřeba, ale protože to líp nedokážu. Má hlava je plná názorů které ze všeho dělají vědu a proto nefunguji za pochodu, ale o všem přemýšlím, na vše se připravuji, vše rozebírám…

Dny se pak zdají nabité, ale nejsou, jsou naopak úplně prázdné, protože do ničeho nedávám opravdovost = srdce. Funguji mechanicky, ze zvyku. A to vše mě dál udržuje v kolotoči, který se točí jen dokola a výsledkem je, že se mám strach zastavit, protože jakmile to udělám, cítím — prázdno. A to je strašák, před kterým utíkám ke zbytečnostem, abych zabil čas.

Říká se tomu přežívání — pendlování mezi povinnostmi a zabíjením času. A to je pravý opak toho, co učí Devítka Pohárů — radostného sdílení s ostatními. Ale pozor, i v tom sdílení je vtip. Žvanění a rozebírání, co kde kdo prožil, to sice sdílení je, ale sdílení ničeho. Není v tom žádná hodnota ani smysl. To jen ventilujeme své frustrace a dál dramatizujeme, překrucujeme realitu. Sdílením se v Tarotu samozřejmě myslí sdílení smysluplné, tedy hodnotné. Až pak přichází radost a pohoda, pocity bezpečí a naplnění.