Nic tě nebaví? Nejspíš se na život nedíváš správně.
edmička Pohárů vyjadřuje stavy, kdy se snažíme unikat od života k závislostem. Neboli chvíle, kdy nás žití nebaví, cítíme se nejistí, slabí, omrzelí a prázdní…
Zaměřit se chci na příčinu těchto stavů. Důvod, proč je prožíváme, vysvětluje hned první věta na kartě v sekci „Situace“ — příčinou je strach žít upřímně. Přičemž to ještě chce jasně chápat, co se tím konkrétně myslí i kde se to vůbec v člověku bere.
Naučili jsme se na život koukat špatně
Příčinou všeho nepříjemného je nesprávný pohled. Život vypadá jako A, ale já na něj koukám a vidím B. Toto pravidlo platí bez výjimky. Vždy, když s něčím bojuji, něčeho se bojím, z něčeho jsem smutný, něčemu se vyhýbám nebo se za něčím naopak honím, něco odmítám, vzdoruji, bojuji, marně se snažím, handrkuji se, spekuluji, kritizuji…, vždy se jen špatně dívám.
Výše popsané uvažování a následné cítění jsou pouze různé formy téhož — výsledky nesprávného koukání na život, na lidi, na prožívané situace a na zprávy, které k nám chodí. Realitou je vždy klid a láska. A tedy i neřešení, nekritizování, neodmítání, nehodnocení a nedramatizování (ať už směrem k tragédii či výsměchu, sarkazmu a komedii).
Co nevnímáš správně, si nemůžeš užívat
Nesprávný pohled způsobuje odklon od reality. Prožívám něco, nač nemám — nač se nedovedu správně podívat. Tudíž si to neumím ani správně užít, nedává mi to, co mi to dávat může, protože — já to tam nevidím. Já to vidím jinak.
Je jedno, zda „tím něčím“ je práce, škola, vztahy v rodině (v roli rodiče nebo naopak potomka), komunikace s lidmi (známými i cizími), přístup ke každodenním činnostem, péče o sebe, o druhé, finance… Ve všem je plný potenciál pro mé naplnění, a jde jen o můj pohled, zda ten potenciál vidím a tudíž jej dokážu přijímat a obohacovat se, anebo jej nevidím a tudíž mi to vůbec nic nedává.
Své pohledy na svět jsme si vypěstovali
Zdrojem našich pohledů na svět jsou naše názory. Vznikly z dojmů, jakými jsme se na svět učili dívat. Posuzovali jsme věci z naší perspektivy, případně nám svou perspektivu vštípily autority typu rodiče, příbuzní, paní učitelka, kamarádi, televize…
Mezi dojmem a realitou je rozdíl typu nepohoda versus pohoda. Přinese nám to nehezké nebo hezké pocity. Pocity jsou oním bumerangem, který se k nám vrací pokaždé, když se na něco díváme (což se děje kontinuálně stále).
Je to o brýlích
Není možné cítit prázdnotu, koukáte-li na svět správně. Není možné bojovat, vidět někde problémy, kritizovat, hádat se, cítit se ukřivděný, uražený, nedoceněný ani nijak jinak ušlápnutý, koukáte-li reálně. Není možné, aby vám něco nefungovalo, aby vás život nebavil, vidíte-li věci takové, jaké jsou. Vždy bojujete jen se svými brýlemi.
Je to celé jen a pouze o nich. Realita není to, co vidíte, jen to, nač se díváte. Kolik brýlí, tolik realit, tolik typů prožitků, tolik forem boje od nespokojeností k vyloženému trápení až boji o přežití.
Mnozí zoufale hledají řešení v kde čem. Chápu to, zoufalství člověka vede k zoufalým úvahám, činům i upínání se na sliby a zázraky. O to důležitější je vědět, že jediné možné řešení spočívá ve změně vašich pohledů na život, na pochopení, jak funguje. Vše ostatní je marnost a bloudění na tisíce způsobů.
Stejně důležité, jako najít, co někam vede, je vědět, co nevede nikam. Mnohdy až pak získáte jistotu a schopnost jít po té správné cestě, bez tendencí každou chvíli někam odbíhat a tím jen sami sebe okrádat o čas a energii.
