Nikdy nikdy nikdy nic nevymýšlej

Hlava v našem životě plní vtipnou roli. Do všeho mluví, a své rady dokládá logickými argumenty. Ten skrytý vtip spočívá v tom, že nám radí zásadně špatně. Tak, jak to hlava vidí, to nikdy není.

Asi nás hned napadá — proč to tak je? K čemu máme hlavu, která přesvědčivě argumentuje, a přitom se vždy mýlí? Odpověď zní — právě to je ta hra. Život připraví situaci, postaví mě do ní, a hlava začne — musíš, nesmíš, to se nepodaří, kdoví, drž se zpátky, tohle je drahé, to nekupuj…

Hlava je nastavená tak, že nás bude vždycky držet zpátky. Její logika je tak nastavená proto, abychom — nic neměli zadarmo. Abychom vždy museli sami sebe překonat (ustát argumenty své hlavy), a srdcem se rozhodnout v souladu s tím, co skutečně chceme, navzdory tlaku, který vyvolává hlava a její argumenty.

Důvod toho celého je naše dobro — jen takto může žití bavit, protože pořád o něco jde. Vše dostávám za odměnu, že překonám argumentaci své hlavy. je to dokonalé, protože sám sově nastavuji mantinely, sám rozhoduji, jak žít budu a jak ne, co si dovolím a nedovolím, do čeho se budu nutit a co odmítnu dělat. Vše rozhoduji já, vždy stejně, na schůzce se svou hlavou.

Osmička Mečů popisuje právě ty stavy, kdy nevím, co a jak. Rád bych A, ale hlava mě od toho odrazuje a radí B, které vypadá bezpečně, ale rozhodně to není to, co bych rád.

Mohou to být stejně tak situace, kdy mám potřebu něco rozhodnout, nabízí se několik variant, ale já vůbec netušm, kterou zvolit.

V tom prvním případě — stojím-li před odvážným rozhodnutím — mi Osmička Mečů říká — hlavě nevěř. Odnauč se brát její argumentace vážně. Ona je jen demagog, dokonalý, ale jen tě straší svými výmysly, život funguje jinak, nemáš se čeho bát. Pokdu cítíš, co chceš, jdi si za tím.

V tom druhém případě — v nerozhodnosti — Osmička Mečů říká — nech to být. Zbav se potřeby se pro něco rozhodnout, pokud jasně necítíš, která z možností je ta pravá. Spolehni se na to, že se to ukáže samo. Pusť to z hlavy a jen si přej ideální řešení.

Život se žije bez hlavy. S hlavou dramatizujeme, namísto žití si vymýšlíme scénáře, které jsou zcela mimo realitu. Bojujeme pak s těmi scénáři, a život stojí, protože on může jet, až když začneme žít.

Životu se potřebujeme naučit důvěřovat. Naučit se jej vnímat tak, aby nám bylo jasné, že funguje správně sám a naše hlava plní roli brzdy pokaždé, když se ji rozhodneme použít.