Pětka Pohárů je první kartou „modré barvy“ Tarotu, která už na první dojem avizuje citový nesoulad. Jak říká její podnadpis, jde o zklamání a bolest, a zároveň — a to je velice důležité — o sebeklam.

Zklamání a bolest na duši cítíme z již prožitého. A mnohdy z prožitého už hodně dávno. Přesto to v nás stále je, vrací se to, a vždy to s sebou přinese smutné vzpomínky, případně výčitky a úvahy typu „kdyby to bylo bývalo jinak…“.

Jenže tím to nekončí, tím to celé — začíná. Ale pojďme na to hezky popořadě.

Bolest na duši vyčkává

První, co potřebujeme pochopit ohledně citových ran na duši, je jejich trvanlivost. Vydrží skutečně dlouho. Nefunguje to jako když si nakopneme palec, tedy že za pár týdnů se dá vše dohromady a už si na to ani nevzpomeneme. Rány na duši drží a připomínají se. Rok, dva, deset, dvacet… Ony totiž čekají, a je potřeba vědět na co.

Rány na duši se samy nezhojí. To by totiž bylo zbytečné je utržit. My je musíme vyléčit aktivně, abychom získali to, čím nás ten prožitek přišel obohatit.

Každá nepříjemná vzpomínka se bude tak dlouho připomínat, dokud ji nepochopíme. Dokud nám nedojde, že ať se stalo cokoli, bylo to pro naše dobro. Mělo nás to něco důležitého (od)naučit. Vše nepříjemné je začátkem cesty k obohacení. A jde o to se na tu cestu vydat a dojít k cíli pro odměnu.

Ne všechno dobré vypadá hezky

Řadu věcí se (od)naučíme jedině na základě nepříjemných prožitků, což nemění nic na tom, že ty situace nás přišly obohatit a posílit. Byly to tedy dobré zkušenosti a přišly nám posloužit. Naše truchlení je tedy zbytečné a jen živí naše trápení. Bojujeme s něčím, co nejde vrátit a tím pouze sami sebe trápíme.

Sami sebe klameme

Truchlení a výčitky jsou jen nesprávný pohled na prožité. Bolavé vzpomínky nám říkají — tu bolest si působíš sám, díváš se na to špatně.

Citová zranění nám nezpůsobily prožité situace, ale náš pohled na ně (a na sebe). Způsobila je neláska k sobě. A ty situace nás přišly lásce k sobě naučit, vrátit ji tam, kde měla vždy být.

Nepříjemnosti jsou lekce změny pohledu

Sebeklam při bolavých vzpomínkách tedy spočívá v tom, že živme své zranění, namísto abychom je léčili. Díváme se na věc dál nesprávně, a to je ten důvod, proč se neléčí. Proč v nás je a vrací se. I proč to tak bude dál, dokud nepochopíme lekci, kterou nám to dalo.

Neléčíme-li své bolavé prožitky, snažíme se před nimi uhýbat. Kdykoli se vyrojí, použijeme svou „oblíbenou“ formu boje — výčitky, pláč, smutek, vzdor, odpor, stěžování si, přetvářku (děláme, jakože nic)… Je to logické, prožívaná nepříjemnost nikomu nepřidá, nicméně je to špatně.

Čas nic neléčí!

Citová zranění a zklamání fungují jako kostlivci ve skříni — jsou schovaní, aby se v nejnevhodnější chvíli připomněli. Chováme si je, žádný útěk ani boj nás jich nezbaví. Čas nic nevyléčí, to je naprostý nesmysl. Čas s kostlivcem ani nehne.

Pořekadlo „čas vše vyléčí“ je nebezpečný blud. Jen nás okrádá o čas, žijeme iluzí, že stačí počkat. Jenže to čekání bude marné. Vždy, když se to bude nejmíň hodit, se naše nevyléčená bolest znovu probudí a zraní nás.

Citová zranění jsou jinými slovy naše podvědomé bloky. Což je dobrá zpráva — není to nic nového. Tudíž i řešení neboli vyléčení bude stejné jako vždy — čištění, až do odstranění.

Nevyléčená minulost probouzí vize bolavé budoucnosti

Nesmírně důležitým aspektem všeho nevyřešeného z naší minulosti je — probouzení nedůvěry v budoucnost. Právě proto, že nosíme na své duši šrámy, koukáme do budoucnosti a nejistoty černě. Všechny naše negativní představy a očekávání vycházejí z našich starých ran.

Chci tím jasně říct, že jakmile své rány zahojíme, přestaneme se čehokoli bát. Hlava skončí s komandováním, všechny představy možných hrozeb a nedostatků a další formy omezování se přestanou dít. Nebudou nás vůbec napadat.

Zranění plodí strach

Mezi našimi citovými zraněními a strachy je tedy přímá souvislost. Zranění jsou zdrojem, obavy a neklidy výsledkem. Čímž se nabízí jasné řešení — svých zranění z minulosti se zbavme a výsledek přijde sám.

Sebepřijetí = sebevyléčení

Zbavit se svých zranění spočívá v dodatečném přijetí všeho, co nás kdy zranilo. Dokážeme to díky pochopení, že všechny naše prožitky byly jen zrcadlem naší sebehodnoty. Kdybychom tenkrát měli sami sebe bezpodmínečně rádi, ani by s námi nic z toho, co jsme prožili, nehnulo. Nepřimělo by nás to uvažovat tak, jak jsme uvažovali. Tudíž bychom si ani žádnou ránu nezasadili.

Sebepřijetím si tedy uvědomíme, co nám celou dobu unikalo — nic zlého se nikdy nestalo. A jakmile to hluboce procítíme, přepne se v nás i náš pohled na přítomnost a budoucnost — už v ní nikde neuvidíme žádnou hrozbu.

Sebeklam z minulosti odstraní sebeklam vůči současnosti a budoucnosti. Nejistota pro nás bude polem nekonečné hojnosti a očekávat tak budeme jen a pouze podporu, lásku, bohatství a vše dobré.

<Předchozí | Následující >