Platí se duchem, ne penězi
še je ve skutečnosti duchovní, protože žijeme v duchovním světě. Duch je tedy na pozadí úplně všeho, to on vše pohání a dává tomu podobu i kvalitu. Fyzično je jen kabát, který ten duch nosí oblečený, aby jej bylo vidět.
Ten duch, který je stavebním kamenem a motorem všeho, se tedy jen materializuje do adekvátní podoby. Jaký je v tom duch, takové to je — zdravé či nemocné, fungující či nefungující, naplňující nebo prázdné, opravdové či falešné, hezké či škaredé, silné nebo slabé… Duch také udává, kam co spěje, jak se co vyvíjí.
Veškeré fyzično je tedy pouze zmaterializovaný duch. Vše živé i neživé, všechny situace, vztahy, záležitosti a jejch vývoj, všechny výsledky…
Pojďme kouknout například na peníze. Člověk si myslí, že peníze jsou platidlo. Proto dělá tu chybu, že přemýšlí o těch penězích, řeší, kolik co stojí, jak k penězům přijít… A tím je sakramentsky brzdí i dramatizuje.
Ve skutečnosti jde o ducha, kterého do peněz vkládáme. Co to znamená? Platit rád. To je správný duch peněz. Technicky mnohem přesněji řečeno — platit opravdu vděčně, s chutí a vědomím, že tím vyjadřujeme sebelásku a zároveň podporujeme druhé, aby se měli dobře. Že se tedy při každém vděčném placení chováme rozhodně správně.
Co se pak děje? Náš vděčný přístup nás takzvaně „napojí na koloběh hojnosti“. To není nic jiného, než že nám život vše, co jsme vděčně zaplatili, doplní a ještě nám přidá. Chováme se totiž v souladu s životními zákony, proto nás život podporuje.
Život podporuje pouze tehdy, chováme-li se v souladu s jeho zákony. Tak totiž znějí pravidla hry — chováte-li se správně, já vás budu odměňovat hojností, abyste se tak mohli chovat dál a ještě víc. Správným chováním totiž sloužíme sobě i druhým, proto nás v tom život podporuje.
Tím se i vysvětluje, proč když platíme neochotně a škudlíme, k žádnému automatickému doplňování nedochází — nehrajeme podle pravidel. Pak jsme odkázáni sami na sebe a musíme makat, aby se k nám třeba ty peníze zase nějak dostaly.
Nemyslet na fyzické prostředky, to je tajemství života. Dokud to děláme, dokud myslíme na peníze, práci, zákazníky, zdraví…, brzdíme to. Potřebujeme se zaměřit na skutečné zdroje, tedy na duchovní zdroje své přitažlivosti. A těmi jsou vděčnost, láska a chuť žít. Pak namísto abychom svůj život brzdili jej poháníme a vše nám do života chodí a správně funguje samo.
Ochota a vděčnost je tedy tím skutečným platidlem. Tomu bych tedy měl věnovat své myšlenky a to řešit, ne peníze. Ty jsou jen fyzickým obrazem mé ochoty a vděčnosti. Chudoba tedy vzniká z představ, že musím pro peníze makat. Což je sice pravda, ale pouze za předpokladu, že nejsem vděčný (nejen za ty peníze). Cítím strach, anebo se za penězi honím, a ani jedno není s vděčností v souladu.
Vše jde tedy dělat buď úplně jednoduše a správně, anebo složitě. Není to tedy vůbec o tom, jak se snažím, ale co opravdu cítím. Což je i smyslem života — správné cítění. Pak vše funguje samo, na základě pouze toho cítění jako takového.
Správné cítění generuje správnou přitažlivost. Buď tedy přiažlivý jsem, anebo ne. V tom prvním případě nemusím nic řešit, v tom druhém musím řešit vše.
Vše, co děláme s chutí a vnímáme vděčně, bude úspěšné. Má to to správné palivo a přitažlivost — ducha. Budeme životem podporování, bude se nám dařit. Necítíme strach ani mamon, neexistuje tedy nic, co by nám házelo klacky pod nohy.
Stejným způsobem funguje duch úplně ve všem. I zdraví funguje perfektně, stačí za ně být vděčný, mát rád své tělo, svou duši, své talenty a schopnosti. Vztahy jsou o duchu jakbysmet — buď mám sebe a druhé lidi opravdu rád a jsem vděčný, anebo nemám a vděčný nejsem.
Podnikání, koníčky, majetek…, cokoli. Vše je o vděčnosti. Důležitým atributem té vděčnosti je ovšem „opravdová“ vděčnost. Musí být ve mně, v srdci. Musím ji cítít, myslet vážně. Stejně jako je obrovský rozdíl říkat „dobrý den“ a skutečně přát „dobrý den“. To první děláme všichni, ale to druhé už hned tak každý nedělá. Pro ty první to je jen fráze, pravidlo, ze slušnosti, ne ze srdce. Nic za tím nevidí, je to jen naučené.
Jsme zvyklí fungovat bezduše. A to je náš kámen úrazu. Neuvědomujeme si duchovní motor všeho našeho konání a žití. My si myslíme, že je důležité vymýšlet strategie a budit dojem. Takový duch je ovšem jalový, žádný tam není, proto to je bezduché neboli prázdné. A tak to ani nebude fungovat. Bude to dřina, divadlo, emoce a úsilí.
Duch je chování zbavené obav, které znesvěcují naše úmysly. Obavy v nás automaticky probouzejí lakotu, sobectví i všechny ostatní formy slabošského a sobeckého chování. Potřebujeme se tedy zbavit zdrojů svých obav, abychom cítili lásku.
Je úplně jedno, kolik co stojí. Ve skutečnosti jde o obligátní „To si memohu dovolit.“, neboli absenci ducha. Díky ní mi hlava vysvětlí a odargumentuje, že to nejde. Kde je ale duch, tam hlava mlčí, proto si to „dovolit mohu“. Nic mi nebrání, nikde není problém, protože má vypnutá hlava žádný nevymyslí.
Bohatství je schopnost platit opravdovou vděčností. Žití je opravdová vděčnost obecně ve všem. Opakem bohatství je podléhání dojmům. A opakem žití je přežívání. Dokud dojmům podléháme, dokud svět hodnotíme, nemůže být o vděčnosti řeč, protože cítíme každou chvíli neco jiného. A právě tohle proměnlivé cítění je zmíněné přežívání. Okolnosti, které se neustále mění a vždy měnit budou, se mnou házejí ode jedné nálady k jiné.
Vděčnost je stav, kdy cítíme pořád to samé. Vděčnost je perpetuum mobile života a všech jeho oblastí i všech prostředků, které k žití a všem svým záměrům potřebujeme. Nemá tedy smysl jít za ničím jiným než za opravdovou vděčností, usazenou ve svém srdci tak, že s ní nic ani nehne.
Život je spravedlivý. Vše je otázkou mechanismů uvažování, které jsou každému dostupné. Je jen na nás, jak se svým potencálem zacházíme, jak se naučíme na život dívat. Vše už pak jede přesně podle toho. Zároveň je k tomuhle A dobré říct i B — je úplně v pořádku, že to děláváme špatně, protože v životě je vše důležité skryté. Život klame a není ostuda se nechat klamat. Je jen osudová chyba s tím nic nedělat.
