Podvědomý blok otáčí vše naopak
a vším hledej… podvědomý blok. To on může za vše nepříjemné, co prožíváme. Vypadá úplně nenápadně, je to obyčejné nesprávné uvažování, které je ale tak silné, že nás dokonale ovládá. Podléháme mu, cítíme se nedobře, nejistě, ohroženě, nespokojeně, a to je jen začátek.
Blok = zdroj starostí
Podvědomý blok je generátorem řetězových reakcí. Jakmile se probudí, začnou naší hlavou běhat znepokojující myšlenky. Z nich se rodí nepříjemné pocity — obavy, smutky, nejistoty, žárlivost, nespokojenost, vidiny neúspěchu a hrozícího problému…Kdo se bojí, vymýšlí řešení
Přestáváme se cítit dobře, ale tím to nekončí. My díky svým nepříjemným pocitům začínáme špatně uvažovat — řešit. Náš pohled, který je teď díky prožívanému neklidu nasměrován kamsi jinam, nás nutí „to něco“ rozebírat. Začínáme vymýšlet, jak ze situace ven. Jak něco zaonačit. Co dělat/nedělat. Jak zajistit, aby…Potřeba „něco řešit“ má spoustu podob
Osamělý nebo znuděný hledá, jak se zabavit, protože si myslí, že právě to potřebuje. Vystrašený řeší, jak utéct před svým strachem. Smutný se utápí ve svém smutku. Nejistý zoufale hledá jistoty. Vystrašený se pere se svým pocitem ohrožení. Kdo si nevěří, touží po partnerovi. A tak dále…
Neklid = přepínač z reality do fikce
Podvědomý blok nás každého staví mimo realitu. Ztratíme-li klid, naše úvahy přestanou mít se skutečností cokoli společného. Jsou ale tak silné, že jim věříme a dedukujeme z nich své další kroky. Špatné kroky, samozřejmě, protože to celé je fikce.
Svůj život řídíme právě svými úvahami a očekáváními. Tím, že věříme svým fikcím, přitahujeme si do života odpovídající prožitky. Tedy nepříjemnosti, nechtěné prožitky. Smutek, strach, osamění, nejistota, prázdnota přijdou zase. A zase, a zas.
Dokud existuje zdroj, neexistuje řešení
Dokud budeme svůj blok v podvědomí nosit, nikam se nehneme, budeme prožívat pořád to samé — žít svázáni svými obavami. S blokem nemá smysl bojovat = snažit se jej potlačit. Je nutné jej odstranit. To jediné také udělat jde. Odstranění bloku je proces, který otočí vaše uvažování. A tím i vaše pocity, vaše očekávání, vaši přitažlivost a tedy i výsledky, které začnou do vašeho života chodit.
Nejdřív přijde pocit, až pak výsledek
Nejdřív se musíme začít jinak cítit. Až pak můžeme očekávat životní změnu, správný výsledek. Odstraňováním podvědomého bloku tedy měníme své cítění. Postupně mizí naše nejistoty, až odezní úplně. Změnili jsme se, cítíme se úplně jinak, a tím jsme připraveni přijmout výsledek = dozráli jsme.
Správný výsledek přijde vždy sám
Jakmile jsme zralí, výsledek přijde úplně sám, protože už není důvod, aby se nestal součástí našeho života. O výsledky se tudíž nemusíme (ani nesmíme) vůbec starat, ony tu jsou, jen čekají na naše dozrání. Jakmile v nás něco dozraje, výsledek sám okamžitě přijde. Vždy se čeká jen a pouze na nás, na naši zralost. Přičemž platí i opačný princip — do života ti nikdy nepřijde nic, nač zralý nejsi. Není to totiž technicky možné. Nemá tudíž smysl v nic doufat. Doufání je nekonečné čekání na zázrak, který nikdy nepřijde. Sebetrýzeň ukazující, že vám vůbec nedochází, jak život funguje, o čem je. Že vás má i chce bavit sebezměnami, čemuž vy spolehlivě vzdorujete.
Život je proces kontinuální sebezměny
Bez vaší transformace se váš život změnit nemůže. Život je vývoj — od narození až do smrti — je na sebezměnách postaven. Učíte se chodit, mluvit, číst, psát, a poté i jinak uvažovat. To se děje nám všem, zcela automaticky. Kontinuální transformace svých pohledů na život je náplní i smyslem žití. Ta transformace není žádným utrpením, ale úžasnou hrou, kterou se jen potřebujete ve vlastním zájmu naučit hrát. Utrpení z toho dělá jen ten, kdo každodenním příležitostem pro svoji změnu vzdoruje.
Blok není žádný nepřítel, ale výzva
Každý nějaké podvědomé bloky máme. Jsou součástí našich životů a nejsou tu, aby nás trápily, ale abychom se jich zbavili a tím rozvinuli kvalitu svého žití. A právě zde se láme chleba — buď to pochopíš a rozhodneš se sebepřekonávat, anebo se budeš dál motat v bludném kruhu.
Podvědomých bloků není potřeba se bát, nejsou našimi nepřáteli. Jsou výzvou, kterou si máme dokázat užít a tím v sobě probudit a posílit pocity sebedůvěry, soběstačnosti, svobody… Bez výzev je život nuda, chybí mu vše hodnotné, protože všechny hodnoty — duchovní i hmotné — vznikají jedním jediným způsobem — přijetím a zdoláním výzvy.
Bát se a vzdorovat = nevidět lásku
Seberozvoj je přirozenou součástí našich životů, protože život je v první řadě kontinuální škola. A my se učením (přijímáním a zdoláváním výzev) buď bavíme a rozvíjíme, anebo mu vzdorujeme (vnímáme je jako komplikaci, potíž, nutné zlo, hrozbu…). Vzdor je opakem lásky, stejně tak podléhání slabostem a svým iluzím. A právě to — láska — nám chybí v našem pokřiveném pohledu na svět. Vidíme něco jinak, bez lásky. Jenže ona ta láska je úplně ve všem a život nás učí ji vidět všude tam, kde ji zatím nevidíme.
