Pošramocené city
ětka Pohárů je o pošramocené citové rovině žití. Která je zásadní, protože na ní vše opravdové staví. Bez vyladěné citové složky své osobnosti nemáte šanci žít opravdový život, to své, naplňující a skutečné. O skutečném žití nemáte ani páru, nevíte, co to je. Bez toho jen živte své ego, které střídavě krmíte neláskou, odporem, kritikou, přetvářkou, hraním si na něco, výčitkami, vzpomínkami bolavými i nostalgickými, a aby se to kompenzovalo, fantazírujete o kráse a štěstí a lásce a kupě peněz a drahém autě a velkém domě a luxusní dovolené… — prostě o úplně jiném životě než je ten, který žijete.
Kyvadlo emocí tomu říkám. Vše negativní chce být kompenzováno, a tak se i děje. Prázdno, které ve mně mé pošramocené city znovu a znovu probouzejí, zoufale plním, jde jen o to, jakou strategii používám — penězi, věcmi, jídlem, pitím, fantaziemi, snažením, honěním se za něčím, hraním si na něco, zbytečnými aktivitami, sdílením pitomostí, zabíjením času…
Za vším hledej — problematické vztahy. Na začátku máš problém sám se sebou, se svou minulostí, a to se promítá do nabouraných vztahů s ostatními.
Nejsi v nich opravdový, tvé ego to nedovoluje. Jsi pozér, přetvařovač, přibarvovač, dramatik, kritik, odsuzovač, hodnotič, měnič reality. Pomotané máš i hodnoty, proto to děláš. Vidíš je v něčem jiném, než oč skutečně jde, a proto to skutečné ani nedokážeš dávat a sdílet. Nabízíš jen to, v čem ty sám vidíš smysl, a někdy ani to ne.
Protože jsi mimo, lidé od tebe nedostávají, co by měli. Vidíš podstatné v nepodstatném a naopak. Proto to podstatné nedokážeš ani vnímat, ani dávat. Uniká ti to. Jsi zmatený, nerozumíš, o co jde a o co ani náhodou.
Divíš se, proč ti vztahy nefungují. Jsi v nich jako slon v porcelánu, tím to je. Jenže řešení nenacházíš, protože je stále hledáš jinde, než kde je. Jdeš na to nesprávně, obvykle přesně naopak.
Někdo se třeba snaží pomáhat, což vypadá hezky, akorát to nefunguje. Jiný se snaží tvářit pořád mile a hezky a pozitivně, a ono to také nezabírá. Třetí zkouší budit dojem, a ani to nefunguje. Ať se snažíš, oč se snažíš, výsledek je stejný — lidi nepřitahuješ, stejně jako vše ostatní, živé i neživé.
Vše, co máš, je vybojované. Vyusilované. A zítra zas a znova. Bojuješ se světem, protože ti úplně uniká merito věcí. Viidíš problémy a soupeře a nepravosti a problémy… Okolo i v sobě, na sobě, ve své historii.
Máš pocit, že ti někdo ublížil, zradil, že něco mělo být jinak, že ti něco uniklo, chybělo, a tento boj se automaticky přenáší do přítomnosti. Dnes a denně. Padáš dolů a pak se snažíš vyhrabat nahoru a to se děje na bázi každodenního žití pořád dokola.
Tvé emoce se mění, chvíli dole, chvíli nahoře. A dokud v sobě budeš živit ublíženecké názory a vzpomínky, bude to tak dál.
Pětka Pohárů tomu všemu říká společným jmenovatelem — sebeklamy. A nazývá to správně, protože vše, z čeho naše zraňující názory a chování vychází, je náš vlastní výmysl vydedukovaný z našich dojmů.
A jsme opět u toho, že je úplně jedno, jak se co tváří, jestli mile nebo naopak. Dojem, jakým to či ono působí, je úplně nepodstatný. Naše logika ovšem právě na těch dojmech celá staví.
A tak se snažíme dělat a chválit, co vypadá hezky, stejně jako nedělat a odmítat vše, co hezky nevypadá. A právě to je ten náš zakopaný pes — ono to je všechno úplně jinak.
Přitažlivý určitě není ten, kdo kolem každého hopsá, se vším pomáhá, je pokaždé k mání, hned je ochotný, na všechno kývne, vždycky poslechne, leccos si nechá líbit, podřizuje se druhým…
Ten je naopak tím posledním, o koho někdo zavadí, koho si lidé váží. Na něj si vzpomenou, když něco potřebují, na to jim dobrý je. Ale jinak…
Takový člověk totiž nežije svůj život. Proto je takový, jaký je. On svůj život staví na posluhování, snaze se zalíbit. On není svůj, on je — nijaký. A právě proto vám nic opravdového nedává. Jeho nijakost z něj cítíte.
On dává jen to, co vypadá hezky, a zároveň — za to něco očekává. Také jalovost, ale on ji chce. Pochvalu. Vděčnost. Obdiv. Společnost. Pozornost. Almužnu. Protože…
…protože tohle vše si on sám dát neumí. Necítí to, jeho vztah k sobě jej nenaplňuje, nemá čím. A proto žije tím, aby dostával. A kdo žije kvůli dostávání, přitažlivý není a nebude. Bude si do života tahat ty, kdo jsou na tom podobně, kdo jsou také nějak postiženi.
Zákon akce a reakce. To je ten důvod, proč si postižení přitahují jen další postižené. Stejná kvalita přitahuje stejnou kvalitu a nikdy to nemůže být jinak.
Proto není řešením snít o tom, co není, snažit se zalíbit a hrát si na dobráka. Ani o něco usilovat nebo zkoušet někde něco měnit. Jediné, co vede z té neuspokojivé situace, je kompletní změna.
Teprve nová logika ukáže vše v úplně jiném světle. Zahojí rány, které jsme si sami uštědřili svými dedukcemi a úspěšně se v nich dál rýpeme. Jakmile se ale díky úplně jinému nahlížení na život vnitřně uzdravíme, vyjdeme do světa vyléčení, sví, nesnažící se, neposluhující, spokojení, opravdoví a — přitažliví.
