Člověk je vybaven úžasnými schopnostmi, jen o tom neví. On toho vůbec spoustu neví, nejen o sobě, ale ani o životě.

Je to tak schválně, aby bylo co objevovat, překonávat, rozvíjet, měnit — aby byl důvod žít, a to žití mělo nějaký smysl.

Tajemství vzniká tak, že něco není zjevné — není to hned vidět, je to skryté. Tajemství života spočívá v existenci dvou logik:

• První logika vnímá to, co je zjevné (jakým dojmem život a svět působí). Má tendenci si právě z oněch dojmů dedukovat závěry a teorie, názory, jaké co je, jak co funguje, co je potřeba dělat.
• Druhá logika ví, jaké co je (jedná se tedy o Vědění). Vůbec neřeší dojmy, protože ví, že to jsou klamy. Vše je jinak, jakým to působí dojmem — toto je zásadní poznatek Vědění.

Člověk je vystavovám klamům, je tedy pochopitelné, že jim věří a spřádá si své názory o tom, jaké co je, co se kde děje, co on sám prožívá a jak je potřeba žít. Dělá to proto, že Neví. A dokud Nevíte, nemáte jinou možnost než si myslet, než dedukovat a mít na vše názor.

Přijímání, o kterém je karta u tohoto povídání, je univerzální správná reakce na vše. Vychází právě z onoho Vědění, které říká, že vše je úplně v pořádku přesně takové, jaké to je. Není co měnit, není co vylepšit a hlavně — není co řešit.

Řada filosofií a škol tohle už tak nějak tuší. Pořád ale jasně nevědí, jak to na tom světě je, a proto si dodedukují zbytek. Například to, že vše je v životě dáno. Že má člověk přijímat věci jak chodí a být spokojený s tím, co je.

Říká se tomu fatalismus, ale život není fatalistický. Fatalismus je jen nesprávné pochopení Přijímání. kdyby to tak totiž bylo — kdyby bylo vše předem dáno — nemělo by smysl žít. Proto je to jinak. S životem i s Přijímáním.

Život je…

Život je nesmírně tvořivý proces. Člověk se rodí s obrovským potenciálem právě proto, aby si jej tvůrčím způsobem užíval. Aby to, co mu bylo dáno zkoumal, rozvíjel a bavil se tím, že to používá — že tvoří.

Život tedy připraví pouze podmínky, a je na člověku, jak je využije a zhodnotí. Člověk se může naučit chodit, mluvit, číst, psát, počítat, běhat, cvičit, stejně jako se může učit být kvalitním člověkem, kvalitně uvažovat, vnímat, rozhodovat se, svou kvalitu žít a sdílet.

To vše je ovšem na člověku a jeho přístupu ke svému žití. To není dáno, to si každý sám pěstuje. Anebo nepěstuje.

Jak se k tomu stavíš…

Náš přístup může být aktivní anebo pasivní. Úplně jednoduše by se to asi dalo definovat jako — „dělám jen to,co musím“, versus „dávám do všeho něco navíc“. A právě ono „něco navíc“ je hybnou silou kvality, spokojenosti, radosti, zdraví, bohatství…

„Něco navíc neznamená že víc makám. To znamená — do všeho vkládám lásku, chuť, nápady, aktivitu… Nežiji proto, že musím, ale že chci. I tak by to šlo šikovně vyjádřit. Chci pečovat, něco dokázat, být užitečný, sobě i druhým.

Nic z toho není dáno, to vše jsem si vypěstoval tím, jak jsem se na věci učil koukat. Ano, spousta toho přišla do mého vnímání bez mého přičinění, vlivem prostředí, rodičů… Ale pořád tu je onen aktivní přístup — bu%d to tak nechám a budu si akorát stěžovat a bojovat, anebo se k tomu postavím prsama a změním to.

A jsme zase u toho — aktivní přístup. Člověkův, ne nějaký předem daný.

Přijímání je…

Správně pochopit přijímání zkusím vysvětlit na proudu vody, např. na řece. Život a vše, co žijeme i so žít chceme (čili naše vize) potřebujé proudit. Je to tok energie, který vše udržuje v chodu, ve vývoji. Čili ta energie musí téct, pak vše funguje a vyvíjí se tam, kam má.

Jediný, kdo dokáže ten tok energie brzdit a zastavovat, je člověk. Svými nereálnými názory. Jakmile někde vidí problém, tok energie se zbrzdí. A už to neteče, už se čeká, až člověk ten problék vidět přestane.

Člověk se svou logikou se ovšem nesnaží problém nevidět. On se jej snaží vyřešit. Snaží se vyřešit, něco, co neexistuje, co jen on někde vidí. Čili vůbec nepracuje na tom, aby věc odbrzdil změnou svých názorů, on si jde za svým bludem a snaží se jej „vyřešit“.

Z pohledu té tekoucí řeky (nebo proudění energie) člověk sám postavil stěnu, do níž teď buší ve snaze ji zbořit, přičemž ji zároveň svými názory znovu staví. Řeka/energie tudíž stojí před tou zdí a — čeká. Nic se neděje, nic se nikam nevyvíjí.

…když v ničem nevidím problém

Přijímání je schopnost problémy nevidět, tedy nestavět sám sobě zdi. „Problém“ jsou jen okolnosti, které budí divné zdání. A právě zde se ukazuje síla ducha — buď začnu dedukovat z těch okolností, a tím končím, anebo ty okolnosti vůbec neřeším, a pak nezastavitelně tvořím.

Okolnosti jsou hráč, jehož role je — budit dojmy. Ten hráč je potřeba, protož eprávě on dává celé he zvané život šťávu, pointu, smysl. Okolnosti se mění, a člověk — se bu%d nechává unášet svými dojmy, anebo jde stále za tím svým, bez ohledu na okolnosti.

Přijímání je jeho motor. Nebo mnohem výstižněji řečeno — správně pochopené Přijímání je motorem člověka, který dokáže tvořit. I v Přijímání totiž jde o ono „něco navíc“, které vědomý tvůrce do svého žití přidává.

Přijetí „obyčejné“ versus „skutečné“

„Obyčejné“ přijetí fatalistického typu je prostě — No tak dobrá. Nebudu bojovat, smířím se. Ale tohle ,ě nikam neposouvá, to pouze nespustí úplně zbytečný boj.

„Skutečné tvoření“ také řekne — No tak dobrá. Ovšem ihned i přidá — Tak to půjde nějak jinak. Neboli — své vize, svého cíle, se nevzdávám. Jen netrvám na tom, že to cesta k němu musí být právě takhle. Čímž se dostáváme do úplně jiné ligy. Tady se nikdo s ničím nesmiřuje, tady jen nikdo nic netlačí. Jako výše zmíněná voda — postavíte řece překážku, ale ona se nezastaví, ona ji okamžitě obteče a teče dál, jen jinudy. Energie vašeho záměru se nikde nezasekne, vše se vyvíjí úspěšně dál, jen jinak.

Dokonalý výsledek není podmíněn konkrétní cestou. On je naopak podmíněn cestou volnou neboli „půjdeme cestou nulového odporu“. K čemuž je potřeba Naprostá Důvěra, a té není člověk schopen bez Vědění.

Vědění je to, na čem je nutné svobodné tvoření a dosahování ideálních výsledků stavět. Bez Vědění není naprostá důvěra a bez ní je výsldkem vždy jen kompromis.

Vědění dává žití onu schopnost všemu dávat to zdánlivě drobné, zato nezbytné „něco navíc“. Takže je dobré vědět, že bez toho malého „něčeho navíc“ to nepůjde. Bez něj nepřijmete vůbec nic, to se o to maximálně budete snažit, budete se zkoušet smířit, ale smířit se s nevyhovujícím nejde, technicky to není možné. Budete pořád žít na s pocitem, že to není ono. a ten pocit, e to není ono, bude vaším stínem, který se od vás nehne.