Celý Vesmír je poháněn zákonem samovolnosti. Ten říká, že vše funguje jedině tehdy, když svou představu o tom nechávám samovolně proudit. Někdy se tento zákon nazývá „zákon nulového úsilí“ nebo „zákon odpoutanosti“. Oba alternativní názvy mají něco do sebe. Nulové úsilí naznačuje, že o nic, co si přeji, nesmím nijak usilovat, snažit se, honit se za tím, vyžadovat to od někoho/něčeho konkrétního — prostě kvůli tomu nesmím vyvíjet žádnou nadměrnou aktivitu. Odpoutanost zase upozorňuje, že na tom, co si přeji a má mi správně fungovat, nesmím být nijak závislý = vidět v tom něco, bez čeho nedokážu být. Nedodržení těchto podmínek funguje, jako bych okolo sebe postavil zeď, která mě od předmětu mé touhy odděluje. Nulové úsilí i odpoutanost, které tuto bariéru odstraní, se dají natrénovat (právě v tom spočívá rozvoj přitažlivosti). K obojímu dospěješ, rozhodneš-li se dělat ty správné kroky.

Každému z nás něco v životě funguje perfektně, něco už míň a něco skoro vůbec. Na něco nemyslíme vůbec, něco občas řešíme a s něčím neustále bojujeme. Někdo je zdravý jako řepa, ale bojuje s financemi, druhý je bohatý, ale neumí to s lidmi, žije osaměle, opuštěně. A tak podobně. Mezi správným fungováním a myšlením na to existuje nepřímá úměra — čím míň na něco myslím, tím lépe mi to funguje. Je to tak proto, že vše, co mi funguje, mám v sobě správně nastaveno, a tudíž na to vůbec myslet nemusím.

Vždy jde o nastavení správného cítění. Cítím, že si to zasloužím, že na to mám, že mi nic nechybí. Cítím spokojenost sám se sebou, cítím se dobře, ať předmět své touhy mám nebo ne. Dokážu být šťastný i bez něj. Takto vypadá správná přitažlivost.

Podmínka správného fungování je ve všech případech úplně stejná. Láska + samovolnost neboli „neřešení“. Dá se tedy říct, že to jsou podmínky dvě a je to pro správné pochopení i lepší si takto rozdělit. Mrkněme na obě:

• Láska je nutná podmínka úplně každého fungování. Bez lásky ke svému tělu nebudete nikdy zdraví. Bez lásky k ostatním nebudete mít nikdy skutečné přátele, budete se cítit osamělí, izolovaní, nespokojení. Bez lásky k sobě nebudete nikdy šťastní, nikdy vám život nebude dávat to, co si skutečně přejete, co vás naplní, díky čemu se budete cítit dobře. Bez lásky ke klientům vám nebude podnikání fungovat. Láska k dětem je nutná pro jejich harmonický vývoj, aby mohly jít svou přirozenou cestou a cítily se sebevědomě, spokojeně, bezpečně. Láska je i základem vztahu k penězům i všem materiálním věcem. Bez lásky prostě nefunguje nic. Láska vlastně znamená, že si toho, co milujete, vážíte. Kdo si toho neváží, chová se k tomu macešsky = nemiluje to.
• Neřešení neboli samovolnost je myšlenkové odpoutání od daného tématu/záležitosti/osoby. Zbavení se potřeby na něco zbytečně myslet, obávat se o to, lpět na tom (nedokázat bez toho být) nebo od toho něco vyžadovat = chtít něco dostávat.

Obě podmínky jsou nutné, teprve až obě splňujete, vám daná věc, situace, záležitost nebo přání začne správně fungovat.

O lásce

Láska je z pohledu energetického čistá, ničím nezkalená energie Vesmíru. Někdy se charakterizuje jako záře, bílé jasné světlo. Je to čistý záměr, nevinnost a také vědomí, že lásku cítím a proto ji vyzařuji ze svého nitra, nikoli že ji sám hledám, protože mi chybí. Zní to samozřejmě, ale v praxi si to mnohdy neuvědomujeme. Často po někom něco chceme, něco od někoho očekáváme, na někomn se cítíme závislí, o někoho se bojíme přijít, někým manipulujeme (chceme, aby dělat tohle a nedělal tamto, aby se choval podle nás a ne podle sebe).

Co je láska? Chuť pečovat. O své tělo, svou mysl, své talenty, své zájmy a koníčky, o partnera, o dům, auto, finance, děti, zákazníky, zahradu… Pak vám to všechno bude fungovat a bude vás to i bavit a naplňovat. Opakem lásky je, když od svého okolí něco chcete. To je marný a vyčerpávající boj.

Často lásku hledáme, mylně ji spatřujeme v něčem nebo někom, a tím se na tom stáváme závislí. Pak se divíme, že nám právě to, na čem/kom závislí jsme, nefunguje. Že nám do života neproudí peníze jak by měly, že nemáme přátele, že nám nefunguje vztah, cítíme se osamělí… A stěžujeme si nebo se trápíme. Když nás někdo opustí (protože se s námi nedá vydržet), máme pocit, že nás zradil, zlomil nám srdce nebo prožíváme jiná citová dramata, která jsou ve skutečnosti jen potvrzením, že lásku necítíme, tudíž ji od někoho vyžadujeme. A to nikdy fungovat nebude, protože nemůže. Láska je aktem dávání, nikoli chtění, očekávání a dostávání. I pro lásku platí zákon samovolnosti, tedy že aby fungovala, musí jen samovolně proudit, a to směrem ode mě ven. Ke mně se pak bude vracet zpět až jako reakce na to, co vysílám.

O neřešení

Člověk řeší vždy jen to, co mu nefunguje. Často při tom žije pod vlivem iluze, že právě „řešením“ to spraví — vyřeší. Ale to je obrovský omyl. Řešení není cestou k vyřešení, řešení je jen začarovaný kruh, který se nezaměřuje na příčinu, ale na důsledek.

Honím-li se za penězi (řeším tím jejich nedostatek), snažím se řešit výsledek nikoli příčinu, proč ten nedostatek prožívám. Když se honím za lidmi, řeším opět důsledek namísto příčiny, že jsem pro lidi nepřitažlivý. A tak to je se vším „řešením“. Řešení je omyl, řešení je chtění a usilování, namísto dávání.

Řešení je akt, kdy od života něco chci, namísto abych chtěl životu dávat. Příčinou, která to způsobuje a kterou je potřeba odstranit, je pocit, že mi něco chybí. Že nejsem dost dobrý. Že se nemám dostatečně rád. Nevěřím si, druhé stavím nad sebe, a právě proto prožívám stavy nepohody, nejistoty, prázdnoty, které se projevují chtěním něco dostávat, za něčím se honit, něčeho se obávat, být na někom závislý, něčemu se vyhýbat, namísto jen a pouze sdílet to, co ve mně je. Všechny starosti jsou výsledkem neschopnosti žít bezstarostně.

Nikomu nic nechybí

Nikomu na světě nic nechybí. Každý jsme sem přišli vybaveni vrozenými talenty, vlastnostmi, které dokážeme sdílet a které druzí oceňují. Každý máme množinu svých talentů jinou, a právě proto se dokážeme navzájem doplňovat. Nikdo nejsme dokonalý ani takový být nemáme. Máme ale vědět, že právě takový, jaký jsem, jsem přesně jaký být mám. Vůbec nic mi nechybí, nejsem víc ani míň než kdokoli jiný. A že pro mě existuje množina těch, kdo mé talenty a vlastností ocení a právě pro ty zde jsem — partner, zákazníci, přátelé… Stejně jako že tu je kupa jiných lidí, jimž jsou mé talenty šuma fuk, protože ti patří do jiné množiny.

Všichni jsme srovnatelní

Neexistuje lepší a horší člověk. Uklízečka je stejně cenná jako ředitel firmy. Doktor stejně jako zedník. Fotbalista vesnické ligy stejně jako fotbalový mistr světa. Každý máme své místo, nemůžeme ani nemáme být všichni mistry světa, to se po nás nechce. Chce se, abychom byl každý sám sebou. Abych se řídil svými pocity = nenutil se dělat, co mě nebaví a netlačil se nikam, kam nepatřím, protože ani jedno mě neudělá šťastným. Šťastný budu jedině tehdy, když budu sám sebou, tam, kde se přirozeně cítím dobře a budu dělat, nač se cítím. Když dám na své pocity namísto abych se do něčeho nutil nebo spekuloval.

Zodpovědný rodič

Většinu našich mylných pohledů na svět a na sebe v nás vypěstovala výchova. Kde kdo jako rodič chce mít doma jedničkáře, klavíristu, študenta, pana úspěšného, důležitého… Rodič pod těmito iluzemi přestane plnit ve výchově roli rodiče, a změní ji na roli manipulátora. Nutí dítě dělat tohle nebo tamto, chce, aby se chovalo podle jeho představ, které mu vtlouká do hlavy (mnohdy z pouhé vlastní lenosti se dítěti věnovat). Rýsuje dítěti životní cestu (budeš lékařem!), namísto aby nechal jeho vývoji přirozený spád. A právě všechno toto snažení odvádí dítě od přirozenosti, snižuje jeho sebehodnotu, sebelásku, sebevědomí i cítění, čím vlastně je. Vyroste méně či více zmatený a nesamostatný člověk, úměrně tomu, jak s ním rodiče manipulovali.

Co ti nedá výchova, to ti bude chybět. Toto je pravidlo výchovy, které platí pro každého. Co ti rodina nedá, to ti bude nutně chybět v dospělosti, budeš s tím bojovat. Je dobré to pravidlo znát, záleží-li vám na vašich dětech. Chcete-li, aby byly v životě šťastné, je na vás je vychovávat přirozeně, v duchu životních zákonů.

Rodič má milovat a projevovat úctu

Role rodiče nespočívá v tom své dítě vodit za ruku, snažit se dělat něco za něj ani se o ně strachovat, ale být mu vzorem a projevovat mu lásku, podporu i úctu. Dítě má cítit, že mu nic nechybí, že je za všech okolností milováno, že špatná známka nebo rozbité okno neznamená: bude doma peklo. Že jeho názory jsou respektovány, že má v rodičích partnery a kamarády, nikoli kritiky, zakazovače a brzdy. Že všechny chyby dítěte jsou přijímány s pochopením, nikoli výtkami. Bez chyb nejde žít a nemáme se je bát dělat, jsou zdrojem našeho poučení. Ale poučit se mohu jedině, když doma nenastane peklo a vyšetřování a výprasky a zákazy a prevence, to vede k něčemu jinému — ztrátě důvěry, uzavření do sebe, útěku od zodpovědnosti, výčitkám a ostatním formám vzdoru a sebebičování. Což povede — zcela zákonitě — k deficitu lásky. Bude člověku chybět a nebude ji tudíž umět dávat, bude ji chtít dostávat anebo něčím kompenzovat. A to bude jeho životní peklo.

Co s tím?

Asi už rozumíme, kde se bolístky, které teď řešíme, vzaly. Je potřeba chápat, že většina rodičů se chová nesprávně nikoli záměrně, ale proto, že nejsou odborníci. Sami věří tomu, co dělají, byli tak také vychováni a teď jen to, čemu věří, předávají dál.

Život je i o tom se dokázat svých bloků zbavit. Je to jedna z jeho součástí, na každého přijde chvíle, kdy si uvědomí, že tohle už dál nechce, že to nikam nevede, že s tím potřebuje něco konečně udělat, změnit to. Zbavit se toho, co jej brzdí, trápí, omezuje, neuspokojuje, probouzí nepříjemné pocity a nálady, přitahuje nepříjemné situace, generuje nedostatky (peněz, lásky…), zdravotní potíže atd.

„Problém“ je dar

Vnímejme své bolístky nikoli jako problém, ale jako příležitost k osobnímu růstu. Přestaňte je nazývat problémem, ale záhadou, která vás vyzývá, abyste ji rozluštili a tím se něco nového dozvěděli i naučili. Váš blok v sobě nese potenciál pro obohacení, který daleko překračuje jen „vyřešení daného problému“. Ve skutečnosti jde o mnohem víc — objevením způsobu, který tvůj problém řeší, získáš návod, jak svůj život žít na podstatně vyšší úrovni. Jednoduše a efektivně. Naučíš se život ladit podle svých představ, plnit si své cíle — svůj život pevně uchopíš do vlastních rukou a vše, co jsi dřív řešil, budeš jen řídit (necháš, ať se to řeší samo). Vše, co jsi si odříkal, začne do tvého života proudit. Jak to? Pochopíš životní pravidla a naučíš se je prakticky využívat. Uvědomíš si, že ti nic nebrání si splnit, co chceš i že se to odehraje samo, ty v tom budeš hrát jen roli manažera. Právě to je skutečným smyslem bolístky, kterou v sobě nosíš, protože jen díky tomu, že tě „tlačí bota“ začneš hledat cestu, jak to změnit. A ona se objeví a přinese ti víc, než jsi čekal.

Vše brzdíš jen ty

Život nefunguje tak, že se potřebuješ za něčím honit, o něco se starat, usilovat, něco řešit nebo se něčeho obávat. Funguje přesně naopak — vše, co si přeješ, čeká, až tomu uvolníš cestu k sobě. Až otevřeš dveře, za kterými to celou dobu čeká. To se stane v okamžiku, kdy se staneš s tím, co si přeješ, kompatibilní = už budeš cítit, že si to zasloužíš, že na to máš. Slovy rozvoje přitažlivosti — už pro to budeš přitažlivým. Tím se dveře samy otevřou a do tvého života to natrvalo vstoupí a bude to k tobě — samovolně a samozřejmě — proudit už pořád. Láska, radost, štěstí, zdraví, finance, seberealizace, partnerství, rodičovství, vše hmotné, citové…

Jelikož je samovolnost nutnou podmínkou správného fungování, platí zákon, že dospěješ-li k čemukoli jinak, nebude ti to sloužit. Přinese ti to jen a pouze starosti. Proto nemá smysl nic řešit jinak než rozvojem vlastní přitažlivosti (sebezměnou), protože jiný způsob k řešení nevede a nepovede. Nic jiného v tobě správnou přitažlivost nenastaví a proto se budeš i nadále za tím, co si přeješ, honit, a ono ti to bude pořád unikat — budeš s životem bojovat.