Přirozená autorita je, když…
utoritu můžeme prosazovat buď silou, anebo přirozeně. Ten první případ používá nátlak, proto jde vždy o boj. Forem nátlaku existuje řada, a je jedno, jakou z nich používáme, jestli se snažíme křičet, argumentovat, přesvědčovat, manipulovat, anebo se zkoušíme naopak zalíbit nebo podbízet. V každém případě někomu něco nutíme, chceme, aby bylo po našem.
Lidově se říkává „nejde to po dobrém ani po zlém“. A je dobré chápat proč — ono to totiž silou zabírat nemůže, jelikož ze zákona akce a reakce každá slía (snaha) plodí adekvátní protisílu, tedy nechuť, odpor. Jinak řečeno — čím víc se snažím působit, tím hůř to funguje.
Klasickým příkladem je třeba výchova dětí — čím víc se rodič snaží, tím méně dítě spolupracuje, což není chyba dítěte, ono jen nemůže jinak, jelikož dokáže pouze reagovat na to, co k němu vysílá druhá osoba.
Snaha na lidi působit nekončí rodičovstvím, tu vidíme prakticky všude — v reklamě, politice, byznysu, partnerství… — projevuje se ve všech vztazích, kde člověku o něco jde.
A jsme u jádra pudla — o něco nám jde. Něco chceme, a myslíme si, že to nejde jen tak, přirozeně. Dokud to tak máme, budeme pořád něco zkoušet vymýšlet, na druhé působit a manipulovat, po dobrém či po zlém. Ono nám ani nic jiného nezbývá, uvažujeme tak, že to nedokážeme dělat jinak. Výsledkem jsou ovšem jen frustrace a rozčarování. Což ovšem neznamená, že to nemá řešení.
To řešení se jmenuje — nesmí mi o nic jít. A jelikož to je správné řešení, je to těžké řešení. Správná cesta je vždy ta nejtěžší, tak už to v životě chodí. Zároveň ale ta správná cesta přináší naplnění i perfektní výsledky — věci pak fungují samy a baví. Stojí tudíž za to se chtít učit chodit na věci správně, protože se nám to bude vyplácet.
Správně se na věci chodí vlastní přitažlivostí
To nejtěžší ze všeho je — přitažlivost. Staň se přitažlivým sám pro sebe, a budeš žít totálně spokojeně, v sebeúctě. Staň se přitažlivým pro své zákazníky, a budeš pracovat s chutí pro lidi, s nimiž si navzájem ideálně vyhovujete (Vesmír ti je bude sám posílat). Staň se přitažlivým pro svého partnera a budeš žít dokonalý vztah. Staň se přitažlivým pro své děti, a prožiješ úžasné rodičovství. Staň se přitažlivým pro finance a budou ti do života chodit tak, abys vždy na vše měl. Staň se přitažlivým — o to jde. Je to to nejtěžší, ale zároveň nejlepší.
Přitažlivost = přirozenost
Je na místě si odpovědět na otázku — „Co je to přitažlivost?“ Ona má totiž úplně jasnou podobu. Jasnou definici — Přitažlivost je přirozené vnímání. Vše, co vnímáme přirozeně, automaticky funguje, protože svým přístupem nic nebrzdíme. Dáváme tomu svým přístupem, co to potřebuje. Uvažujeme a chováme se v souladu s životními zákony, neboli s pravidly přitažlivosti. Přirozené vnímání se tedy o naši přitažlivost samo stará.
Přirozená autorita je člověk milý, laskavý, klidný, vyrovnaný. Vnímá věci s nadhledem, protože v ničem nevidí problém. Žije s chutí, pro radost, opravdově, užitečně. Zároveň to je člověk, který si nic nenechá líbit, nikam zatlačit. Necítí se totiž na ničem a nikom závislý. Chová se elegantně, bez agrese a emocí. Nebojuje, on vám jen úplně klidně řekne, že tohle nepůjde. A jelikož s vámi ani trochu nebojuje, nemůžete bojovat ani vy s ním (zákon akce a reakce vám to prostě neumožní). Ke každému konfliktu potřebují být dva, ale přirozený je zcela bezkonfliktní, proto s ním nejde hnout.
Nekonfliktní jsem, když…
Bezkonfliktnost je podmíněna již výše zmíněným — schopností nic po druhých nechtít. Pak na vás nikdo nemůže. Abyste takoví ale byli, potřebujete žít srdcem, což jinými slovy znamená — mít čisté podvědomí. Dokud žijete hlavou (máte v podvědomí bloky), dedukujete, a s dedukcemi stále někde narážíte.
Člověk je z titulu své logiky závislák, protože dedukční logika nedokáže přijít na to, jak být neávislý. Ona se totiž — bojí nejistoty. A na tom to celé stojí a padá. Člověk se na pozadí permanentně něčeho obává, protože jeho logika (hlava) mu nedokáže servírovat nic jiného než závislost na „jistotách“. Člověku uvažujícím hlavou tak pořád o něco půjde, jelikož se cítí nejistý.
Jakmile se ale cítíme nejistě, je po nadhledu. Už nejsme nad věcí, už nás ta věc nutí přemýšlet a tím nás mele. Máme strach, že něco nevyjde, něco se pokazí, něco nemůže fungovat, něco nám bude chybět… A tento kolotoč nedokážeme zastavit.
Přirozená autorita je ten, kdo cítí, že je všeho tvůrce i zdroj. Všeho. Věří svým schopnostem cokoli uzdravit, změnit, uskutečnit. On totiž člověk tyto schopnosti má, ale potřebuje se k nim pročistit — odpojit hlavu. Pak se začne jako tvůrce a autorita cítit a bude tak i žít.
