Roste jen ten, kdo prožívaným situacím rozumí

Existuje přímá úměra mezi tím, jak hluboce dokážeme vnímat prožívané situace a kolik toho z nich dokážeme čerpat. Ono čeprání se dá také vyjádřit jako „obohacení“.

Jelikož je život procesem našeho obohacování, je ta hloubka vnímání zásadní. Určuje, o kolik budeme po prožitku bohatší. Je tedy dobré si uvědomit, že vůbec nejde o to, co prožijeme, ale co nám to dá.

Všechny naše prožitky nám chtějí něco dát, něčím nás obohatit. Úplně všechny. Ale jsou to jen nabízené příležitosti, samy o sobě nám nedají nic. Záleží na člověku, jak se na to, co prožívá, dokáže dívat. Buď čerpá, mění se a bohatne, anebo se k situacím staví jinak.

Čerpání je podmíněno pochopením. Čím víc chápu, co se děje a jak se po mně chce s tím naložit, tím víc má reakce načerpá nového — tím víc se změním. Vždy jde o to změnit sebe, a kdo žití rozumí, ten se mění doslova na každém kroku.

Život ani nedělá nic jiného, než nás všechny neustále zkouší obohatit. Je potřeba ale cháapt, jak to funguje. Pak pochopíme naše prožitky a uvidíme v nich to, co jsme dřív neviděli — potenciál. Obohacení, skryté v situaci.

Schopnost čerpat se rozvíjí opakováním si životních zákonů. Ony totiž mají tzv. ,,nekonečnou hloubku“. Přestože si je připomínátem pořád dokola, vidíme v nich čím dál víc. A právě tohle „čím dál víc“ rozvíjí i naši schopnost se obohatit prožitým.

Člověk zvyklý se koukat na život běžným způsobem nečerpá. Kouká na věci na základě svých dojmů, tedy buď je vše v pohodě, anebo se někde ukáže problém. Toto vnímání je plně zaměřeno na to úplně nepodstatné, přičemž mu uniká skutečná pointa situací. Člověk pak prožívá a prožívá, aniž by se měnil.

Žití s pochopením naopak vůbec neřeší dojmy. Ví už, že to jsou chytáky. jeho pozornost je zaměřena na něco jiného — na princip. O ten totiž jde, je ale mistrně zabalen do výše zmíněného dojmu, aby to nebylo jen tak.

Principem neboli pointou situace je vždy nějaká skutečná hodnota. A situace mě buď přichází upozornit na nehodnotu moji, anebo mi ukazuje nehodnotu nekoho jiného. Ať tak či tak, budu obohacen, zachovám-li se v souladu s životními principy (které znám, take to pro mě není vůbec nic těžkého).

Umění bohatnout je tedy možné vyjádřit jako umění reagovat na situace v souladu s životními zákony. Člověk dělá prakticky to samé pořád dokola, a tím roste, mění se, uzdravuje a bohatne. Roste jeho životní úroveň a zároveň je vše v jeho životě opravdové. Není z něj chodící moralista ani poučkář, ale opravdová přirozená autorita. Přitažlivý nekompromisní a zároveň pokorný a vděčný člověk. Tohle je totiž přirozený výsledek přirozeného chování — opravdový seberozvoj. Nejde tak nedopadnout, když se člověk naučí žít.