Rozhodně nechci zůstávat stejný

Každý život je příběh. Dokonalý, lepší nevymyslíte. A jako každý příběh potřebuje mít zápletky, aby o něčem byl.

Bez zápletek žádný příběh není. Proto by bylo divné, kdyby i náš život byl jen tak, o ničem. Chyba nastane, když ty zápletky začneme vnímat jako problémy. Vůbec jsme nepochopili, že se máme učit, a učení bez zápletek také žádné neexistuje. Vždy se musí objevit něco, co potřebuji zdolat, načerpat nové vědomosti, zkušenosti, a tím se — obohatím.

Ale stačí vidět „problém“, a je po obohacování. Je po čerpání, protože já vůbec neuvažuji tak, že se něco učím, ale bojuji, tedy hájím sveřepě své pozice = neměním se. Život mě chce posunout dopředu, ale já svým přístupem říkám — ani náhodou!

Princ Mečů je v Tarotu od toho, aby přesně tohle pochopení šířil. On je ztělesněním člověka, který rozhodně nechce hnít ani se plácat v kompromisech, ale chce žít. Chápe tedy, že bez seberozvíjení neboli chuti se učit a tím i měnit, to nejde. Jak by taky šlo?

Princ Mečů vysvětluje, že „jsme všichni nasáklí pověrami“, které nás brzdí tím, že vidíme věci černě. Že všechny naše brzdy jsou duchovní, tedy pouze v našich názorech. Je dobré si uvědomit, jak mazaně to je vymyšleno — nikomu nic nebrání, jen jeho vlastní názory. A ty jej dokážou naprosto spolehlivě zastavit, kdykoli se ocitne na jejich hranici.

V praxi to vypadá tak, že naše názory přesně vymezují teritorium, ve kterém se pohybujeme, protože dál si zajít nedovolíme. Ale my dál jít máme, život nechce, abychom žili v nějaké kleci. Do té klece jsme se zavřeli sami tím, že odmítáme měnit své názory. Snažíme se měnit svět, protože vidíme problémy v něm, ale to jsou právě ty naše neslavné — názory. Je to jinak, úplně.

Princ Mečů ve své Pointě říká: Mé možnosti nemají žádné hranice, jen ty, kterým věřím. Jasněji to už říct nejde, říká — probuď se! Začni žít, přestaň bojovat sám se svými fantaziemi, dělat chytráka a stěžovat si, jak je co těžké, drahé, špatné…

Cesta vpřed nikdy nebude vypadat hladce, protože vtip je právě v tom se vydat na cestu, ať se tváří jakkoli. Ona se musí tvářt všelijak, aby o něčem byla. Člověk stále hledá „ideální podmínky“, což není nic jiného než „jistoty“, hladkou cestu. A život mu na to říká — ,,Na to zapomeň!“ K čemu by taková hladká cesta byla? Proč by měl někdo po takové cestě jistot chodit? Co by ho na tom mělo bavit? Co by se tam naučil? Co by mu to dalo?

Ano, nic. Vůbec nic. A proto je moc dobře, že nás život žádnými hladkými cestami alias „jistotami“ nekrmí, protože nám nechce dělat z žití peklo.

Žít anebo se plácat v problémech, které si sám vymýšlím. Aneb naučit se vnímat reálně, anebo dál zápasit s vlastními dedukcemi a představami problémů. Tohle rozhodnutí si musí každý zvážit sám. Podle něj bude jeho život vypadat.