Navykli jsme si usilovat. Každý aspoň trochu a aspoň někdy, dokonce i ti, kdo o sobě tvrdí, že to nedělají. Mnozí si myslíme, že úsilí je potřeba, že právě na něm je založen úspěch. Jsme podvědomě zdeformovaní. Bez projevů síly, vzájemného srovnávání, vnucování se, podlézání si, paktování a konkurování si nedokážeme svou existenci představit. Svoji životaschopnost naivně stavíme na kontaktech, známostech a dalších vnějších zdrojích. Pak se na nich ale cítíme závislí a právě to nás nutí se o ně strachovat, hlídat si své vydobyté pozice. Nejsme si vědomi, co náš život řídí doopravdy, díky čemu nám životní oblasti fungují či nefungují. Držíme se všeho, na čem věříme, že náš život závisí, protože nevíme, že to jediné, co jej utváří, nosíme v sobě. Že to je naše — na ničem nezávislá — přitažlivost.

Veškeré úsilí neboli energie, vynaložená směrem ven, je plýtvání. Děláš něco, co je zbytečné. Snažíš se vydat svou energii, abys něčeho dosáhl, jenže ji směruješ nesprávně. Tvá efektivita a úspěchy, poměr vklad/výsledek, jsou minimální. Každý malý přínos je zaplacen velkým výdejem (časovým, fyzickým i psychickým). Uvědomuješ si to, a tak zkusíš přidat — vynakládáš ještě víc úsilí směrem ven. A tím se výsledky jen zhorší.

Určitě to znáš

Nejspíš si vzpomeneš, kdy jsi se za něčím hnal, o něco usiloval, pořád to nešlo, a tak jsi to nakonec vzdal. Jakmile se to stalo, dostavil se výsledek. Sám zničehonic přišel. To jen dokazuje, že tímto způsobem — usilováním, snažením se a honěním, ničeho kloudného nedosáhneš. Odporuje to totiž zákonům tvoření. Sem tam se ti může podařit k něčemu dopachtit, ale budeš cítit, že to s tebou nesouzní, nedává ti to klid a pohodu. Buď se o to bojíš, nebo s tím bojuješ, nebo to není ono z nějakého jiného důvodu.

Vzhůru nohama? Kdepak.

Případ z předchozího odstavce se může zdát postavený na hlavu. Nelogický. Jak je možné, že sotva jsem se za něčím přestal hnát, se mi to splnilo? To přeci nedává smysl! Jednoduše se to dá vysvětlit zákonem akce a reakce. Čím víc síly na něco vynakládám, tím víc na to tlačím. A tudíž to od sebe svou vlastní silou odstrkávám.

Začneš-li uvažovat z tohoto pohledu, už to smysl dává, naráz to jasné je. Z pohledu zákona akce a reakce je potřeba se naučit vnímat veškeré dění i všechny vztahy. Tedy i své vlastní myšlení, chování, úspěchy a neúspěchy.

Své zdroje je potřeba správně směřovat

Přitažlivost je jakýsi „vesmírný podtlak“. Jsi středem pole, které k sobě přitahuje to, co se nachází v jeho okolí. Na tomto principu se nauč postavit svůj život, a bude ti vše fungovat tak, jak si přeješ.

Jednoduchou logikou jde pochopit, že jediná síla, která mi podle zákona akce a reakce něco přinese, je síla přitažlivá. Je to totiž jediná síla, která nepůsobí směrem ode mě ven, ale naopak, zvenčí ke mně. Čím větší je má přitažlivost, tím větší měrou přitahuji. A tudíž mým jediným smysluplným životním cílem by mělo být rozvíjení mé přitažlivosti. Zaměřování na to, aby byla:

Co největší. Aby do mého života chodilo vše samo v dostatečné míře, která automaticky zajišťuje vše, co ke spokojenému žití podle svých představ potřebuji i chci.
Co nejkvalitnější. Abych přitahoval jen to, co si přeji žít a zbavoval se přitažlivosti vůči všemu, co prožívat nechci.

Musím, nesmím, nemůžu

Podvědomý pocit usilování a boje vznikl tím, že jsme se naučili porovnávat. Srovnávat se s lidmi lidi a pak i vším, co je okolo nich. Někoho stavíme nad sebe, někoho pod, a podle toho se pak i cítíme. Mezi těmi „nad“ se cítíme nejistí a slabí, nad těmi „pod“ cítíme nadvládu. Rozlišování nás naučilo namísto chci/nechci vytvořit rozhodování musím/nesmím/nemohu. Nevýznamného pana A mohu klidně poslat do háje, ale pana B nesmím (protože se na něm cítím závislý). Schůzku s klientem A klidně odmítnu, protože je bezvýznamný. Ale na schůzku s klientem B musím, protože to je óbrklient, potenciální terno. A taky se na to musím vyfiknout, darovat mu nějakou pozornost a dávat celou dobu pozor, co říkám…

Rozlišovací systém žije nejen v naší hlavě, ale stal se součástí naší přitažlivosti. Udává její kvalitu. A obsahuje i skrytou zpětnou vazbu. Takovou, že začnu-li stavět klienta B do nadřazené role, budu já sám pro něj naprosto nezajímavý. Mé úsilí bude narážet na jeho nezájem. Důležité je chápat, že to jsem JÁ, kdo naše role takto nastavil, kdo ze sebe udělal nezajímavého pana nulu.

Vše, co mám podmíněno mechanismem „musím/nesmím/nemůžu“ (musím se snažit, nesmím to pokazit, musím víc makat, nemůžu si to dovolit…) má automaticky nastaveno, že výsledek, se kterým to je spojeno, nemohu mít jen tak. Tudíž mi to správně nefunguje. Pro Vesmír to je jasná instrukce, že to tak musí být a tudíž má zakázáno mi to jen tak posílat. Mezi mnou a tím, abych to měl, leží ona podmínka, kterou musím splnit. Vesmír jsem takto naprogramoval, a teď ten program prožívám.

Tím, kdo udává podmínky, za nichž mi do života něco chodí nebo nechodí, jsem tedy já. Což je opak toho, co si obvykle myslíme, čemu podvědomě věříme. Obvykle žijeme s pocitem, že zákony jsou nastaveny nějak obecně, ale to je iluze. Můj život a vše v něm je dáno pouze tím, jak si to já sám nastavím. Neboli — jak se o tom či onom naučím uvažovat. Na pozadí „mého programu“ běhají přírodní zákony, které ale pouze zajišťují, že můj vlastní program může fungovat.

Růžové brýle

Pojmem „růžové brýle“ býváme zvyklí označovat naivitu. Svět bez překážek a úsilí. Jenže největší životní naivitou je právě dojem, že nějaké překážky nebo soupeři existují. Že má na můj život vliv něco jiného, než já sám. Necítíme se jako programátoři, autoři pravidel svého žití. Neznáme své možnosti, svou schopnost žít tak, jak si přejeme. Neumíme spět bezúsilně ke svým cílům, nechat je samovolně naplňovat.

Čím víc věřím iluzi, že můj život ovlivňuje něco jiného, než má přitažlivost, tím menší nad ním cítím kontrolu. Tím víc svou existenci podmiňuji, tím se cítím závislejší, tím víc o svou existenci bojuji, o své cíle usiluji, tím víc dělám to, co si myslím, že musím, namísto abych dělal jen to, co dělat chci, co mě naplňuje. Cítím se — zcela zákonitě — nejistě, protože mám svůj život postaven na závislostech na okolí (zaměstnavateli, partnerovi, rodičích…).

Závislý očekává problémy

Pro závislého člověka je představa, že by žil nezávisleji, nepochopitelná. On se toho dokonce bojí. Svoboda a s ní spojené spoléhání sám na sebe je pro něj nepředstavitelný stav. Jeho logika „musím dělat tohle, abych se uživil nebo o něco nepřišel“ je ústřední myšlenkou. Vše, co souvisí se změnou předmětu jeho závislosti, se jeví jako problém. Přijdu-li o práci, bude problém. Přijdu-li o partnera, bude problém… V souvislosti s tím, na čem se závislý cítí, tedy podvědomě očekává problémy. A pokud by se začalo zdát, že nějaké přicházejí, zpanikaří. Podlehne své vlastní vizi, že jde jeho život do kytek (a jen proto pak i půjde).

Člověk, který žije v systému musím/nesmím/nemůžu nosí černé brýle. Ony původně byly růžové, ale postupně se špinily, takže dnes už nevidí to, co kdysi, ale to, co vidí skrz svá špinavá skla. A dokud je nevyčistí, jeho život se nezmění, protože nemůže. Nezmění se dokonce ani tehdy, když se pokusí řídit tím, co mu někdo jiný — člověk s růžovými brýlemi — radí. Nebude mu to fungovat.

Jak to? Kde je chyba, když dva lidé dělají totéž a jednomu to funguje, zatímco druhému ne? V brýlích neboli očekáváních. Barva vašich brýlí udává vaše očekávání a právě ono definuje výsledek. Zatímco černé brýle na pozadí všeho, nač se dívají, očekávají problém, růžové brýle v ničem žádný problém nevidí. Na vše se dívají s láskou, očekávají dobro a správné fungování.

Stát se čističem brýlí, o to tu jde

Brýlemi je nutné začít a v podstatě se jen na jejich čištění zaměřovat. Dokud jsou špinavé, váš život — bez ohledu na to, co děláte a jak se snažíte — funguje podle pravidel usazených na vašich brýlích. Právě vaše brýle jsou zdrojem — jediným — vašeho vyzařování, vaší přitažlivosti, vašich výsledků. To, jak se fyzicky chováte, jak mluvíte, o co se snažíte, je nepodstatné. Svou přitažlivost totiž ničím takovým nezměníte. Váš život i nadále řídí vaše brýle.

„Čisti své brýle!“ nabádá Vesmír. Je to jeho univerzální odpověď na libovolnou situaci, kterou řešíš, na libovolný cíl, který si chceš splnit. Jinými slovy říká — svou energii už naivně neplýtvej na usilování a honění se = nesměřuj ji nikam ven, abys odháněl to, po čem toužíš. Směřuj ji naopak — do sebe. Investuj ji do své sebezměny, do změny svého vnímání. A zbytek neřeš.

Jak budeš své brýle pulírovat, začne se měnit svět, který skrz ně vidíš. S čím jsi bojoval, přestane vypadat jako tvůj soupeř. A problém se tím sám vyřeší. O co jsi usiloval, přestane mít tendenci před tebou utíkat, vyhýbat se ti. Přijde to samo k tobě. O co jsi měl pocit, že se musíš nějak snažit, ti začne do života samo chodit, ať je to cokoli. Finance, klienti, přátelé, partner, radost, štěstí, pohoda…

Podmiňování je rušičem přitažlivosti. Běhat se špinavými brýlemi ve snaze o lepší život, než jaký vidí, je marnost. Podmiňování je důvodem, proč něco nefunguje. Je to dojem, že něco nemůžeš mít jen tak, že to k tobě nemůže samo chodit. Proto se to snažíš řešit vlastní aktivitou — běhám, snažením, usilováním. Vesmírnou hantýrkou ale říkáš — na to nemám. A Vesmír ti to proto ani neposílá. Čeká, až se ve svém uvažování zbavíš oné podmínky. Až z toho uděláš samozřejmost.

Jak život správně uchopit?

Správně uchopit život znamená stát se investorem. Svou energii věnovat sám sobě, svému rozvoji, čištění svých brýlí. Sílu, která v tobě je, směřovat pouze dovnitř, do sebe. Vynakládat ji na rozvoj svého vnitřního potenciálu, tvořeného dvěma složkami:

Vrozené talenty. Každý nějaké máme, ale jen ti, kteří se zaměřují na sebe, na své nitro, je najdou a rozvinou. Dokud hledáš hodnoty okolo, ty své přehlížíš, protože do svého nitra vůbec nenahlížíš. Bohatství, které v sobě nosíš, nevnímáš, netušíš, že tam celou dobu je.
Čištění svých brýlí. Neboli rozvoj svého vnímání, učení se vidět skutečnost namísto zaběhnutých iluzí. Vidět svět bez nepřátel, soupeřů, konkurentů, problémů, překážek… Problémy a nepřátelé kteří tu jsou, jsou jen výsledkem toho, že si je někdo vymyslel a tím jim umožnil vzniknout. Každý problém se ale týká jen těch, kdo jej za svůj přijmou, kdo mu uvěří a tím jej vpustí do svého života.

Dokážeš to sám

Na čištění brýlí je krásné, že k tomu nic a nikoho nepotřebuješ. Musíš se jen naučit, jak to správně dělat, ale pak si vystačíš sám. Nemusíš nikam běhat, o nic se snažit, protože vše, co je nutné vyčistit, k tobě samo chodí. Čištění brýlí je samovolný proces, který odstartuješ tím, že si stanovíš, co chceš vidět. A pak už jen čistíš veškerou špínu, která ti přijde sama do cesty. Proces čištění je zautomatizovaný zásluhou Vesmíru, který s tebou na všem, co děláš, spolupracuje.

Čisté jsou tvé brýle v okamžiku, kdy v tom, jak chceš žít, nevidíš žádné překážky a závislosti. Pak cítíš, že je vše jen dílem tvé vlastní přitažlivosti, která se sama stará, abys vše, co chceš i potřebuješ, měl. Svůj život máš postaven na jediném skutečném a nezávislém zdroji, kterým je tvá přitažlivost. Funguje tedy automaticky a nezávisle.

Vše o brýlích

Růžové brýle je přirozené vnímání světa. Bez soupeřů, překážek a problémů. Pak žiješ tak, jak si přeješ a vše, co k tomu potřebuješ, k tobě samovolně chodí, je o tebe ve všech ohledech dokonale postaráno. Za zdroj všeho považuješ svou přitažlivost. Podvědomě očekáváš samé dobré věci, a ony se pak i dějí.
Černé brýle je pohled na svět plný rozlišování a podmiňování. Zdroje, které k žití potřebuješ, nevidíš v sobě, ale okolo. Proto máš pocit, že aby do tvého života proudily, musíš něco dělat, o něco se snažit. Pronásleduje tě vidina, že se může něco pokazit, proto se cítíš nejistě a přijde-li zdání, že se něco z toho, na čem se cítíš závislý (co považuješ za zdroj potřebný k svému žití) mění, podléháš panice, očekáváš problémy, a ony se pak i dostaví.
Nikdy nechtěj měnit něco venku. Ať si přeješ změnit cokoli, musíš zapracovat na sobě. Rozvinout svůj talent anebo správně nastavit své podvědomí, svou přitažlivost. Tvůj cíl pak k tobě přijde sám. To je jediný správně fungující model.
Rozvoj své přitažlivosti je i jediný způsob, jak se zbavit svých závislostí a nejistot. Je to postupná změna uvažování, nahrazování iluzí reálnými pohledy na svůj život, na způsob, jakým funguje. Otevíráš tím dveře všemu dobrému, co poté do tvého života začíná automaticky proudit. Jedinou chybou, kdy ti něco chybí nebo nefunguje, jsou zavřené dveře, za nimiž to na tebe čeká.

Odpovědi Tarotu jsou vždy správné. Můžeš se na ně tedy plně spolehnout. Jejich správnost zajišťuje tvá intuice, šestý smysl, kterým jsem vybaveni právě k tomu, abychom s Vesmírem mohli komunikovat, čerpat z něj vše, nač se potřebujeme zeptat..

Využijme Tarot pro osobní rozvoj k tomu, aby sis mohl udělat představu o míře přirozenosti svého vnímání života. Zjisti, jaké pocity denně prožíváš, jak jistě se cítíš. Na každou otázku otoč kartu, na které najdeš odpověď. Nakonec si můžeš k výkladu připsat poznámku a celý si jej i s ní odeslat emailem.