Samostatnost je podmínkou životní pohody
amostatnost je cítění, že vše zvládnu. Že neexistuje nic, s čím by mi někdo musel pomáhat. A jedině s tímto vnímáním se člověk dokáže cítit v životě bezpečně a žít pro radost, namísto věčných obav a řešení (potenciálních) problémů.
Jakmile se člověk chuti fungovat samostatně vzdá, začne životní peklo. Radost nahradí povinnosti, chuť musení, pohodu nervy, abych něco nezvoral. Z žití se stává břemeno, které s sebou člověk dennodenně vláčí na svých bedrech.
Žije napnutý jako struna, kterou vše nečekané citelně zasáhne, byť se ve skutečnosti jedná o úplné banality, kde není co řešit. On to tale vidí jinak, on vše vidí veliké, důležité, a sám sobě nevěří.
Nesamostatný své vnitřní napětí cítí, a tak s ním začne zákonitě „pracovat“. Dramatizací. Jeden začne „psát“ tragédie, druhý frašky, třetí dojáky, čtvrtý kritiky, pátý srší sarkasmem… Každý podle toho, jakým úhlem pohledu se na život naučil koukat — natírá realitu barvou sobě vlastní.
Ať je ale barva vašeho natírání reality jakákoli, realitu mění a budete s životem bojovat. I realita přebarvená na růžovo působí autorovi jen vnitřní bitvy mezi jeho naivními sny a skutečností, kterou žije a je s ní nespokojený, jenže se bojí ji změnit.
Samostatnost je schopnost vnímat život bez barev a chuť vše, co k žití potřebuji, dělat tak, jak se to dělat má. Žádné berličky, žádné známosti, žádná vzájemná výpomoc, žádný kamarád na telefonu, kterého otravuji pokaždé, když si s něčím nevím rady nebo je mi ouvej. Na vše chodím tak, jak se na to chodit má a vyloženě nechci, aby mi někdo pomáhal nebo vyšlapával cestu.
Nesamostatný si nevěří. Nevěří životu a nevěří ani sobě. Očekává problémy, naučil se je vidět a předpokládat. Je životním pesimistou, byť to třeba schovává za humor a úsměvy. Není opravdový, protože nedokáže opravdově žít (ve všem něco vidí).
Nepěstuji žádné vztahy a aktivity ze slušnosti, abych se zalíbil nebo neurazil (maminku, babičku, tetičku, pana vedoucího…). Kdepak, jako samostatný nikoho v jeho nesamostatnostech a frustracích nepodporuji. I na ostatní se dívám jako na samostatné bytosti, které si mají vše ve svém životě řešit samy, včetně zábavy. Nejsem tu abych někomu dělal vrbu, jen proto, že to je maminka, která se naučila nudit a tak mi ob den vyvolává.
Nesamostatnost vede k obavám ze změn. A jelikož se v životě mění neustále vše, žije člověk jako na trní a snaží se úzkostlivě držet všeho, co považuje za jistoty. Změn se bojí, protože při každé změně trpí pocitem, že něco důležitého ztrácí. Lpí na všem, co má, bojí se pouštět, dokáže donekonečna vzpomínat, fantazírovat, setrvávat v nevhodném a naivně doufat, že se něco změní. Tím vším si ale jen podřezává větev svou neschopností a dál trpí v nevyhovujícím.
Jako samostatný si dělám radost žitím. A tím v sobě přirozeně rozvíjím sebehodnotu, o které to celé je. To ona určuje moji přitažlivost a tím i míru bohatství, zdraví, svobody, radosti i všeho ostatního hodnotného, co do mého života v závislosti na mé sebehodnotě adekvátně proudí.
Jako samostatný se cítím v životě dobře. Neočekávám problémy, protože jsme se nenaučil nic za problémy považovat. Znám jen situace, které pouze vyžadují správný přístup, který jim umím dát.
Být samostatný neznamená, že nepřijmu pomoc. Jen že ji nevyhledávám, ale když se sama nabídne, zvážím, zda to je pro mě cesta a pokud ano, vděčně ji přijmu.
Hledám vždy řešení, ne problém. Jsem věcný, funguji jednoduše a užitečně. Žádné dramatizování a rozebírání, s druhými ani sám v sobě. Prostě žiji, jedu v klidu, ale pořád dopředu. Bavím se nalézáním řešení, naplňuje mě to pocitem užitečnosti a spokojenosti se sebou. A tak zraji a zraji, v každodenní pohodě s dobrými pocity ze sebe.
