Seberealizace je užitečná, jen když dělám, co opravdu dělat mám

Základním pilířem života i jeho smyslem je seberealizace. Na ní musí život stát, jinak bude kulhat. je ovšem potřeba chápat, co to ta seberealiazce je, protože to rozhodně neznamená „něco dělat“.

Seberealizace, stejně jako užitečnost, musí splňovat určité podmínky. Jinak je to známé „páchání dobra“. Začněme připomenutím, že se nic neděje náhodou. Tedy není ani náhody, kdo se kdy narodí a jaký se narodí. V tom všem je jasný záměr, dokonalá logika i důvody, proč to je zrovna tak.

Svět jako celek je tedy dokonale řízen, s čímž souvisí i to, že se na vše narodí někdo, kdo to má dělat. Čémž se chce i říct — nemá to dělat nikdo jiný. je zbytečné, aby se v tom jiní angažovali, kontraproduktivní, k ničemu dobrému to nebude.

My si tohle mnozí neuvědomujeme. Snažíme se „brigádničit“ na kde čem. „Pomáhat“, dělat věci, které vypadají hezky. Myslíme si naivně, že takhle to má být, tohle kdyby dělal každý, to by bylo na světě krásně…

Nebylo. Jsme naivní, hnáni svými dojmy a obvykle i svou vlastní neukotveností. Ukotvený, neboli ten, kdo cítí, proč se narodil, takovéhle nápady páchat veřejné dobro nemá, jeho to vůbec nenapdá, proto ena to nemá ani čas, ani nevidí důvod. On svou užitečnost dostatečně cítí a netrpí potřebami ji nějak rozšiřovat. A dobře dělá.

Seberealizace, o které je Princ Disků, je schopnost dělat to, k čemu jsem se narodil. Nic víc, nic míň. Život dobře ví, proč tu každý jsme a nikdy není potřeba se angažovat. K tomu nás vede jen naše nevědomost, díky které jsme odkázání na dojmy. A to je zmatek. Zmatek ve všem, co se tváří nehezky, i co se tváří hezky.

Neukotvený člověk se snaží vymýšlet, jak se ukotvit. S čímž se často sveze i snaha být užitečný za každou cenu. Necítí své určení (poslání), cítí se prázdný, neví, čím trávit čas, a proto se snaží vymýšlet činnosti, kterými chce užitečný být nebo aspoň vyplnit čas a prázdno. On se člověk vždycky cítí lépe, když si večer řekne „dnes jsem se celý den nezastavil“, než když si má říct „dnes jsem neudělal vůbec nic“. Ale i to je klam, dojem, jako vše.

Strávit celý den děláním něčeho, co vůbec dělat nemám, je to nejhorší, co jsem mohl. Ničemu jsem nepomohl (byť se to tak nemusí zdát), ale hlavně jsme se vůbec neposunul na své cestě k sobě a svému žití. motal jsem se v nějaké slepé odbočce, aniž bych se aspoň pokusil přiblížit své skutečné cestě.

Všichni, kdo se snažíme, v tomto případě být užiteční, potřebujeme přehodít výhybku. Namísto vymýšlení, co dělat, potřebujeme jít do sebe. Což může vypadat jako nicnedělání, ale je to přesně to, co dělat potřebujeme — najít sami sebe. Pak se nám ukáže i jasná cesta — tudy, tohle je to tvoje.

Seberealizace tedy není dělání, ale dělání toho, k čemu jsem byl určený. Trávení svého času tím, co je potřeba, co mám svou rolí na světě má plnit, kde se se mnou počítá. Poslání se to jmenuje proto, že jsem s tímto záměrem na svět už přišel, narodil jsem se pro to. Proto to nemám vymýšlet, potřebuji to začít cítit, což bez práce na sobě nepůjde.

Práce na sobě je ryze duchovní činnost. Pracuje se při ní s podvědomím neboli naším napojením na centrální inteligenci. Pokud necítíme, k čemu tu jsme, je naše napojení ucpané, což není problém. To jen znamená, že se potřebujeme vydat cestou odstranění té ucpávky, což se dělá už zmíněnou duchovní činností, která má svá jasná pravidla, která když se naučím a pojedu podle nich, špunt zmizí a začnu cítit, co jsem necítil.

Nikdy nejde o to, něco dělat, ale vědět, co přesně. Proto je klíčem ke všemu Vědění. Bez něj jsou snadné věci neřešitelné, neuchopitelné, prtože ať zkoušíme, co zkoušíme, žádný efekt.

Zakončím to připomenutím toho nejpodstatnějšího — vše je vymyšleno, na vše tu už jsou ti, kdo to dělat skutečně mají. Nechme to na nich, věřme, že je svět vymyšlený dobře, a nepotřebuje ani nechce, abychom mu jakkoli pomáhali. potřebuji jít svou cestou, a necítím-li ji, potřebuji nabýt Vědění, které mi v tom udělá jasno.

Vědění je klíč. Ke všemu. Jediný. A to i přesto, že vás napadne milion jiných variant.