Seberealizace je způsob, jakým se stavím k životu
ojem „seberealizace“ neznamená jen práci. To je jen jedna z forem, kde se naše seberealizace projevuje.
Seberealizaci je dobré chápat jako způsob, jakým se stavíme ke svému žití. Jestli nás žít baví nebo ne, jestli si je užíváme nebo bojujeme, jestli se na věci koukáme problematicky anebo ne, jestli trpíme potřebou kritizovsat a hodnotit, nebo máme svět rádi…
Seberealizace je tedy něco jako „zájem“, anebo „chuť“, případně nezájem a nechuť.
Hlavní roli v tom, jak k životu přistupujeme, hraje náš vztah k výzvám. To je zcela zásadní nastavení, které buď životu dveře otevírá, anebo je před ním zavírá. Měli bychom si uvědomit, že výzvy do žití patří, jelikož je na nich celý život postavený.
Život je nekonečná série výzev, je to proces, který nám výzvy připravuje. Tak to bylo, je i bude, o to v životě jde. Člověk je vystavován výzvám proto, aby mohl růst a tím přitahovat víc a víc dobrého. Bez růstu není přitažlivost. Bez růstu není ani žádná zábava, žádné naplění. Bez růstu není nic, proto nás ten život neustále zásobuje výzvami.
Kámen úrazu do života vstoupí tím, že člověk začne výzvy považovat za problémy. To nepochopil úplný základ hry a namísto žití a zábavy začíná boj. Boj s okolnostmi, lidmi, názory, chováním… Vše, co mi nejde pod nos, je špatně. Vše, co je jinak, než bych chtěl, je problém. A už v tom jedu. Začnu přemýšlet a vymýšlet. Problémy, chyby, hrozby, problematické scénáře…
Věřit na problémy je sebedestruktivní. Drží nás to v ohrádce jistot, ze které nedokážeme vyjít ven. Vše nejdřív hodnotíme, propočítáváme, dedukujeme, a právě to je cesta ke spolehlivému nalezení problému. A tomu pak bude odpovídat i náš další postup.
Začnu svou hlavou splétat sítě, do kterých sám sebe chytám a jimiž se svazuji. A také se jako chycený a svázaný cítím. Musím, nesmím, nemohu si dovolit… Už to jede. Má hlava všechno rozebírá, a tím vždycky najde problém dřív, než se do něčeho pustím nebo než ke mně přijde samo ideální řešení, prostředky, příležitosti…
Bojem k sobě nedokážu pouštět, co by ke mně jinak úplně samo proudilo. Tak to totiž funguje — buď to k sobě pouštíš, anebo to řešíš. Buď A, anebo B, ale obojí nejde.
Seberealizace se z tohoto pohledu dá rozdělit na dva typy:
- Vše považuji za výzvu, ke které přistupuji tak, že se po mně nechce nic řešit, byť mě situace provokuje.
- Anebo vše považuji za problém a pak té provokaci věřím a jdu dělat přesně to, co jsem dělat neměl — začnu vymýšlet a řešit.
Výzva je situace, která vypadá jako problém. A ta výzva spočívá vždy v tom, že byť se to jako problém tváří, žádný problém to není. Situace jen provokuje, a všichni, kdo se vyprovokovat nenechali, ji zvládli. Nedělají vůbec nic, jen ustojí provokaci. A pak — se o vše dokonale postará život sám.
Všichni, kdo nechápou roli výzev i jejich podobu, se vyprovokovat nechají. Jsou pak odkázáni sami na sebe, musí si nějak poradit s „problémem“. A to je vždy boj, který člověku nepřinese to zásadní — jeho vlastní změnu k lepšímu. Nestal se odolnějším, silnějším, přitažlivějším, bohatším… To vše se děje jen tím prvním způsobem.
Tím druhým způsobem nežijeme. To jen prožíváme divadýlka, která si sami vymýšlíme. Říká se tomu sice „seberealizace“, ale tímto způsobem se realizuje naše ego, ne my. Ovládají nás naše domněnky, předsudky a dedukce, zcela mimo realitu.
Je tedy dobré si uvědomit, že na život má zcela zásadní vliv, zda chápeme roli výzev nebo ne. V tom druhém případě budeme bojovat některými z plejády forem, které boj s vlastní fantazií skýtá. Ať si ale zvolíme formu jakoukoli, bude to stále jen boj, snažení, úsilí, emoce a obavy. Snažíme se totiž hrát hru v rozporu s jejími pravidly, proto je v našem životě spousta věcí naopak.
