Sebe-vědomý = vím, čím jsem a jak funguji
ebevědomý není ten, kdo si věří, ale kdo ví. Až ten, kdo ví, čím je a jak funguje on sám a celý život, si totiž věří pořád. nemá žádné hranice, kdy jej jeho důvěra opustí.
Skutečné sebevědomí je tedy vědění, díky němuž se v životě cítíte bezpečně. Přesně víte, jak co funguje, co se kdy děje, a jak se kdy zachovat.
Zároveň víte, že je celý svět bezpečný a dobrý. Nic vám nikde nehrozí, a tak můžete s klidem žít po svém, protože budete vždy plně podporováni, aby vám vše fungovalo a měli všeho dostatek.
Sebevědomí nepostavené na vědění vždy své hranice má. A tím pádem vás dokáže opustit a končíte. Mnohdy je to tzv. „sebevědomí“ živené nikoli vámi, ale okolnostmi — mám např. kupu peněz, tak se cítím bohatý a věřím si ve finančních záležitostech. Nebo mám svaly, a tak se nebojím lidí, že mi fyzicky ublíží.V obou případech mohu o peníze i svaly snadno přijít anebo se mohu dostat do situace, kde mi nepomohou.
Skutečně sebevědomý člověk být se svou logikou nedokáže, protože čím je a jak funguje neví. Má sám o sobě zkreslené představy, ze kterých se pak už dál jen odvíjí celá jeho logika. Vidí zdroje okolo, ne v sobě, a to je kámen úrazu. Vše něčím podmiňuje — právě těmi zdroji, o kterých uvažuje tak, že jsou „někde tam“. Tudíž se nedokáže spoléhat na sebe, necítí se jako zdroj těch zdrojů, životních potřeb a prostředků, které k žití potřebuje.
Základním krokem k získání sebevědomí je pochopení, že jsem vysílačem informací, který si sám vytváří vše, co žije i co k žití potřebuje. Že na můj život nemá vliv vůbec nic jiného, než já, konkrétně informace, které vysílám.
Do té hry na vysílání informací pak vstupují Okolnosti jako prvek, který ukazuje, jak a jestli vůbec si věřím — jestli se skutečně cítím jako neohrožený tvůrce reality. Člověčí logikou se tak ovšem cítit nemohu a tedy ani necítím, proto na všechny okolnosti ihned reaguji, protože je považuji za autoritu.
Okolnost nejsou žádnou autoritou. Jsou jen zkouškou, která se mě přichází zeptat „A jakpak se cítíš teď?“, „Co teď očekáváš?“. A mé uvažování a závěry vždy přesně ukážou, jak na tom jsem. I kam se můj život vyvine, co mě můj dojem z okolností přinutí dělat.
Řečeno jednodušeji — já okolnostem věřím. Vnímám je jako bernou minci, ze které dedukuji závěry a reaguji v souladu s nimi. Pak ovšem netvořím vědomě a cíleně, ale nevědomky bojuji se situacemi, případně se situacím (okolnostem) přizpůsobuji.
A to není žádné tvoření, to je otročina. Život mě netrápí, on mě vždy jen zkouší, zkoušel a zkoušet bude. Zkouší, jestli na to mám, jestli sám sobě věřím, jestli se jako tvůrce cítím, anebo se nechávám ovlivňovat dojmy, jimiž na mě působí tohle nebo tamto.
Sebevědomý tedy zná jednu jedinou autoritu — sebe a svou znalost vesmírných (životních) zákonů. To je pro něj jediná berná mince, na kterou se stoprocentně spoléhá, za všech okolností. Pak skutečně tvoří, je zdrojem, a svět se jeho vyzařování přizpůsobuje.
Takto to má být, ale dokud uvažuji jako panáček, je to přesně naopak.
