Sedmička Mečů
edmička Mečů představuje marnost. Na obrázku jsou malé meče, které zraňují meč velký. Tím velkým mečem jsem já a učím se, že jakkoli bojovat je vždy — marné. Že boj nikdy nikam nevede, navzdory tomu, že se mohu po bitvě cítit jako vítěz.
Ve skutečnosti vítěz žádné bitvy vítězem není, protože si jen zadělal na bitvu další. A dokud to nepochopí, bude pořád jen bojovat a bojovat, aniž by kdy dosáhl svého cíle, toho, zač bojuje. A právě proto je jeho chování i uvažování marné.
Meče = myšlenky
Už víme, že meče jsou v Tarotu symbolem pro myšlenky. Chce nám tím říct, že všechen boj, všechny nepříjemnosti, nedostatky, nemoci, krachy, hádky, prostě vše bolavé, jsou jen výsledky nesprávného uvažování. Jsou to produkty našeho vlastního myšlení. Neboli — i ty malé meče na obrázku jsme my, zraňujeme sami sebe. Nikdo jiný to nikdy nedělá, vše je jen a pouze o nás.
Marnost = boj díky nepochopení. Že bojuji jen sám se sebou. Mně to tak jen nepřipadá, já to vidím jinak, soupeře a překážky vidím kolem sebe.
Svět ani život nejsou špatné, nic takového samo o sobě neexistuje. Špatnost něčemu/někomu musíme nejdřív sami přisoudit, a až tím vznikne něco, s čím pak začneme i bojovat, čím se trápit, před čím se třást a utíkat.
Vesmír plní naše očekávání
Naše úvahy se okamžitě projeví jako naše pocity. A vyústí v očekávání, které je signálem, na který Vesmír reaguje — který realizuje. Aneb „co očekáváš, tak to budeš mít, tak budeš žít.“ To přijde, protože přesně takto život funguje. Je to tvůj vlastní produkt, nikdo a nic jiného na něj nemá žádný vliv. Jen a pouze — tvá očekávání.
Definice života toto pravidlo přesně vystihuje: Život je prožívání svých vlastních představ. Jak uvažuji, tak vše mám. Žádné překážky ani soupeři a komplikace neexistují, existují pouze mé představy, které se do puntíku naplňují. Mé představy = má přitažlivost = mé každodenní prožitky. Mé vztahy i stavy všeho, co v životě mám, jak to mám a kolik toho mám přesně odpovídají tomu, jak o tom uvažuji.
Čemu věnuješ pozornost, tam spěješ
Sem tam připomínám zásadní životní pravidlo, uvedené v nadpisku. Naše podvědomí se automaticky formuje podle toho, čemu věnujeme pozornost. Od narození jsme ovlivňováni názory svých rodičů a dalších lidí ve svém okolí. I televizí, novinami, časopisy…
To vše nás utváří, aniž bychom si to uvědomovali. Nejsou to zdaleka jen vypjaté životní momenty, které nás ovlivní. Mnohem víc s námi pracují informace, kterým žádnou sílu nepřisuzujeme, které vypadají nenápadně. Myslíme si o nich, že nám jen chodí jedním uchem tam a druhým ven.
To se ale neděje. Až ten, kdo pochopil, že právě myšlenky tvoří jeho život, začne s nimi nakládat úplně jinak než dřív. Dává si sakra pozor, co poslouchá a jak při tom uvažuje. Žádné neutrální informace neexistují, vše má tendenci zanechat stopu a tím udat trend našeho budoucího myšlení, našich budoucích závěrů a očekávání.
Když dva dělají totéž…
Vše, co existuje, má nějaký důvod. Dokonce správný důvod — prospěšný. Ovšem záleží na člověku, jak se k tomu staví. Kdo ví jak na to, toho vše negativní posílí. Kdo ale neví, toho to vede přesně opačným směrem, ke slabosti a nepříjemným prožitkům.
Každý sám rozhodujeme, do jaké kategorie sám sebe zařadíme. Jestli mezi ty, s kým si život vytírá zadek, anebo koho život posiluje, rozvíjí a obohacuje. Vůbec nejde o to, co prožíváme, ale jak se na své prožitky díváme. Ti, kdo bojují, slábnou, ztrácejí sebedůvěru. Šermují svými myšlenkami přesně tak, jak je na obrázku karty — bojují s okolním světem. Všichni jsou zlí, všichni jsou proti nim, život je těžký, zlý a krutý. Pomóc!
Nic není takové, jaké to vypadá
Ve skutečnosti každý bojuje jen se svými vlastními dojmy, s tím, co v situacích vidí. Dělají to všichni z kategorie „život je těžký“. Žijí nezodpovědně, ale nevědí o tom. Nepřemýšlejí, na vše ihned reagují, hned si dělají názor, posuzují — okamžitě kritizují a odmítají, anebo hned souhlasí a chválí.
Vše si potřebují zařadit do jedné ze svých škatulí — dobré, anebo špatné. Přiklonit se na jednu nebo druhou stranu. Celý svět mají onálepkovaný dvěma štítky — „tohle je dobré“, a „tohle je špatné“. Cítí se dobře jen v té části, kterou považují za dobrou a šermují se vším, co si označili jako „špatnost“. A takto budou žít dál, dokud nepochopí, že si vše dělají sami.
Opakem boje je…
…přijímání. Přijímání všeho takového, jaké to je. Lidí, podmínek, situací. A to jde až poté, co pochopíme, že skutečně nic špatně není. Že nic nás neomezuje, nic nekříží naše záměry ani plány. Nic nám nestojí v cestě, jen od nás odchází vše přežité, co už pro nás nemá další význam a má si jít svou vlastní cestou. A stejně tak k nám přichází to, co s námi souzní, co pro nás je a bude přínosem. Staré a zbytečné je nahrazováno novým a užitečným.
Takto vše funguje samo, nemusíme se o nic snažit. Jenom — tomu všemu musíme nechávat volný průběh. Přijímat vše takové, jak to k nám přišlo, jak se to vyvinulo.
Neposuzovat, neposuzovat, neposuzovat
Už jsem zmínil, že nevědomý chce mít hned na vše nějaký názor. Ze všeho, co kde slyší, čte nebo prožívá, si hned dělá závěry. A právě to je jeho problém. Ty závěry nikdy nebudou reálné, protože vždy budou záviset od úhlu pohledu. A ten — ať bude jakýkoli — bude omezený a proto nesprávný.
Nejčastějším kamenem úrazu našich „názorů“ je nazírání na věci z momentální perspektivy. Nevidíme dopředu, nevíme, co bude, co přijde, jak se věci třebas nečekaně vyvinou, co na nás čeká za rohem. My koukáme jen na to, co je teď a dedukujeme, co z toho bude. A kdykoli se nám něco nezdá, vydedukujeme — bude hůř, čili problém.
Očekávání = trend vývoje
Uvažujeme opačně. Myslíme si, že trend vývoje je daný tím, co vidíme. Že vše spěje tam, kam to vypadá, že to spěje. A to je ten náš zásadní omyl. Nevíme, že se vše vyvine až podle toho, jaké očekávání si vytvoříme. Nejdřív je očekávání, až pak (přesně v jeho duchu) se nastaví vývoj.
Přijímat a nehodnotit
Dokud jsme ovlivnitelní děním okolo nás — dokud nás okolí provokuje k tomu události posuzovat a dělat si nějaké závěry — nemáme nad svým žitím žádnou kontrolu. Život si s námi hraje jako vítr s kusem hadru — kam zafouká, tam hadr letí.
Zavane-li tam, kam hadr letět chce, je chvíli šťastný. Dokud nezafouká jinam, kam se mu nechce. Pak jeho „štěstí“ okamžitě nahradí neštěstí. A tak pořád dokola. Chvíli se směje, chvíli bojuje. Chvíli očekává to nej, vzápětí se třese vidinou toho nejhoršího.
Jak z kolotoče ven
Abychom dokázali z kolotoče emocí vystoupit, potřebujeme pochopit, že vše je vždy dobře, ať to vypadá jakkoli. Vesmír nás jen učí — věř, že má vše pod kontrolou, že ví, co se kde děje a proč se to děje, a že se vše bude dít v náš prospěch i prospěch všech ostatních.
Říká nám: „Nehraj si na chytráka a nespekuluj!“ Přestaň svět posuzovat, jen správně prožívej, co k tobě samo chodí. Zaměř se jen na své emoce, přestaň cokoli považovat za problém, kohokoli za soupeře, cokoli hodnotit a chtít to měnit. Přestaň být otrokem svých dedukcí.
Svých myšlenek můžeš být pánem, nebo otrokem
Přesně o tom je Pointa na Šestce Mečů: „Jsem pánem svých myšlenek, tím ovládám všechny prostředky k dosažení toho, po čem toužím.“ Neboli — nic nehodnotím, nekritizuji, nepovažuji za problém, ale vše namísto bojování přijímám. Nemusím rozumět tomu, proč to je zrovna takové, stačí mi vědět, že to přesně takto má být.
Pointa na kartě ještě pokračuje: „Nic mi nebrání, nic negativního neexistuje.“ Což je jinými slovy — stačí si na nic si nedělat negativní názory, a vše ti bude fungovat a vyvíjet se v tvůj prospěch, bez ohledu na to, jak momentálně situace vypadá.
A řečeno ještě slovy obrázku na kartě — už žádnými meči (myšlenkami) sám sebe nezraňuji, nebrzdím se, neházím si klacky pod nohy.
