Šestka Pohárů by se dala v porovnání s předchozí Pětkou vyjádřit jako „ze tmy do světla“. Od sebesvazujících zranění k otevřeným projevům citů a prožívání rozkoše. Od bolavých vzpomínek i vyhlídek k bezbřehé lásce k životu. Zatímco člověk nosící v sobě citové rány z minulosti se na život kouká s obavami a nedůvěrou (protože jeho hlava mu každou chvíli tvrdí, že jej něco ohrožuje), Šestka Pohárů popisuje stav, kdy se cítíme naprosto uvolnění a žití vnímáme jako jednu velkou spontánní radost — rozkoš.

Stavy, které jednotlivé tarotové karty popisují, prožíváme buď chvilkově (jsme tak momentálně naladěni), anebo jsou naším typickým povahovým rysem a cítíme je trvale (jsme tak naladěni pořád, bez nějaké konkrétní příčiny). Šestka Pohárů o rozkoši tvrdí, že ji dokáže cítit jen málo kdo. Že není obvyklé si dokázat život s rozkoší užívat, a to proto, že je k tomu potřeba se na něj umět správně dívat. Kompletně, jako na celek, ze všech stran pozitivně.

Všechny prožitky jsou projevem vnitřního nastavení. Rozkoš, radost, štěstí, stejně jako smutek, nejistota, stud, stres nebo obavy. Nic z toho není naše „vina“, my jen prožíváme, co v sobě nosíme nastaveno.

Rozkoš je náš cíl

Seberozvoj vede ke schopnosti se cítit dobře za všech okolností. Vyzařovat klid, sílu, sebevědomí, sebedůvěru, lásku, bohatství, zdraví… trvale. Pak jsme skutečně takoví, protože to vše cítíme zevnitř. Naše pocity nejsou živeny okolními impulsy a aktuálními prožitky, ale naším vztahem k sobě. Jsou tudíž stálé, nikoli proměnlivé. Naše osobnost je vyrovnaná, naše nálady jsou stabilní — je nám trvale dobře.

Vyrovnanost je měřítkem „čistoty“ našeho podvědomí. Čím správněji jsme vnitřně nastaveni, tím vyrovnaněji se cítíme. Stavy naší pohody a klidu jsou nezávislé na okolnostech proto, že hlava v prožívaných situacích necítí potřebu něco řešit (necítíme se nijak ohroženi, zneklidněni).

Za vším hledej lásku k životu

Zdrojem životní rozkoše neboli trvalého cítění se dobře a nespoutaně, je náš vztah k sobě a k životu jako takovému. Máme se bezpodmínečně rádi a vůbec se nám v hlavách neprobouzejí negativní představy o naší budoucnosti. Necítíme se ničím ohroženi ani svázáni. O svém žití nespekulujeme ani nekalkulujeme, my prostě žijeme. Bereme vše, co k nám denně chodí, s klidem a důvěrou, nevidíme problémy ani netrpíme tendencí něco řešit.

Vyladěný člověk je úplně obyčejný. Je to člověk bez ega, bez falešných představ a pomotaných hodnot. Za ničím se nehoní, na nic si nehraje, za nic se nestydí, vše bere takové, jaké to je, necítí potřebu nic uměle vylepšovat ani měnit. Je spokojený se sebou i se světem.

Jsme optimisté a necítíme se na ničem/nikom závislí. Naše radost a pocit svobody vycházejí z nás, nikoho nestavíme nad sebe ani proti sobě jako potenciálního soupeře. Naše představa o životě je ta, že je kouzelný, krásný, dobrý, bohatý a je nám nakloněn. Zároveň jsme vděční a pokorní — neprobouzí se v nás ego (tendence se povyšovat, poměřovat, zneužívat své schopnosti a osobnostní sílu, podvádět, přetvařovat se, manipulovat…).

Od rozkoše nás odděluje strach

Vždy je to strach, který člověka odděluje od dobra. A měli bychom vědět, že zdrojem strachu je nesprávný názor. Neboli ego. A zdrojem ega je — nepřijímání, tedy boj s tím, co je.

Takto všechny naše strachy kdysi vznikly a staly se způsobem našeho uvažování. U někoho se to promítá jen do nějaké konkrétní životní oblasti, u jiných je to obecný jev. Nosíme v sobě představu, že nejsme dost dobří nebo náš život nebyl dost dobrý. Ať tak či onak, v obou případech jsme ve výsledku nespokojení sami se sebou. Načež…

…si myslíme, že ostatní se na nás dívají stejně — nejsme pro ně dost dobří. A tato představa leží v našem podvědomí, které ji nepřetržitě vysílá, následkem čehož jsme — nepřitažliví. A tím si sedáme na kolotoč, jehož každá otáčka vypadá takto:

• Cítíme se nespokojení.
• Máme pocit, že nám nebo našemu životu něco chybí.
• Vydedukujeme, že nejsme dost dobří.
• Začneme se snažit, usilovat, přetvařovat, hrát si na něco anebo se naopak schovávat, smutnit…
• Výsledkem je, že se vzdalujeme sami sobě a ztrácíme přitažlivost.
• Do našeho života nechodí, co by chodit mělo.

Kolotoč se točí, otáčka za otáčkou, začarovaný kruh, ze kterého nenacházíme cestu ven. Ať to vezmeme odkudkoli, nic nepovede jinam než k další otáčce. Ať se začneme snažit, nebo si stěžovat, výsledkem bude pocit nespokojenosti, marnosti, životní boj.

Není co měnit

Vtip je v tom, že není co měnit. My to tak ale nevidíme, my si myslíme, že je naopak změna nutná. Ve skutečnosti je ale namísto změny našeho žití potřeba přijmout sebe a svět takový, jaký je. Uvědomit si, že nikde není chyba, ani u nás, ani na druhé straně, tedy v našem okolí. Že pouze naše ego stavělo mezi nás a okolní svět bariéru. oddělovalo nás od druhých i od všeho dobrého.

Hojnost = umění přijímat

Náš život vždy byl, je i bude naprosto v pořádku. Přijímáme-li vše takové, jak to je, energie dobra neboli hojnosti naším životem automaticky samovolně proudí. Snažíme-li se ale o změny — na základě dojmů, že něco není v pořádku — pereme se se světem. Vytváříme si vlastní verzi světa a představ o jeho fungování. Čímž vzniká ona bariéra, která nás staví mimo proudění dobra (hojnosti, zdraví, financí, lásky, přátelství, prosperity…).

Řešením tedy je zbavení se ega. Potřeby svět hodnotit, dělat si na něj své vlastní názory. Tím se vrátíme ke své přirozenosti, k lásce, skrze kterou se budeme na sebe, na všechny i na všechno dívat. Všude ji uvidíme, všude ji budeme cítit, odevšad se k nám bude vracet. Tok hojnosti bude neomezeně proudit, náš život začne fungovat úplně sám. Začneme žít to, co pro nás Vesmír připravil a vždy připraveno měl, jen jsme to k sobě nepouštěli svým vzdorem a kritikou toho, co je.

Ego = snaha o perfekcionismus

Ego vychází z povrchního pozorování světa očima. Jeho povrchní pohled produkuje i povrchní logiku — že správně je, když jsou věci perfektní. A že tedy všude, kde něco perfektně nevypadá nebo nefunguje, je chyba. Že by to mělo vypadat nebo fungovat líp. Ego kritizuje stávající a vymýšlí vylepšení. Bláhově, nutno dodat.

Zní to samozřejmě logicky (to už známe), ale je to nesmysl. A právě ten — perfekcionismus — svazuje i nás samotné. Sami sebe také nevidíme jako perfektní, dokonalé. Namísto toho, co máme a umíme se zaměřujeme na to, co by zasloužilo vylepšit. Na své zdánlivé nedostatky — postavu, vzdělání, dovednosti, majetek, finance…

Bičujeme se, honíme, snažíme, vyčítáme — protože nevidíme hodnoty v sobě, ale okolo. Snažíme se všechno to perfektní mít, perfektně vypadat, chytře se tvářit, dělat dojem, budit obdiv… Naletěli jsme svému egu, povrchnosti, pozlátku. Skutečné hodnoty nevnímáme, jsme stroj, který se za něčím žene. Za povrchností.

A ta povrchnost nám pořád nepřináší to, co od života chceme — pohodu, radost, štěstí, lásku. Důvod je jasný — právě toto jsou ty hodnoty, které přehlížíme, koukaje se na pozlátka. Neuvědomujeme si, že nejvíc nám dá příjemně strávený čas se sebou nebo s druhými, než cokoli jiného. Upřímný vztah k sobě a k druhým. Že v životě jde o sdílení člověčiny — vzájemného respektu, podpory, soucitu, pochopení. My vidíme smysl života a hodnoty v majetku a penězích, na které myslíme a pro které žijeme. Přitahují naši pozornost, jsme konzumenty, kteří si neuvědomují, že žijí pro něco úplně jiného, než po čem touží.

Rozkoš vychází z přirozeného vnímání života. Z naprosté lásky k sobě a druhým. Pak člověk necítí strach ani stud a dokáže se naprosto otevřeně projevovat. Netouží po dokonalosti, jelikož nemá pocit, že mu něco chybí.

Rozkoš = výsledek totálního sebepřijetí

Šestka Pohárů avizuje, že žít s rozkoší umí jen málokdo. Říká tím, že jen málokdo není egoista, jen málokdo se umí na svět dívat přirozeně, bez kritiky a snah o vylepšování. Bezpodmínečná láska neboli totální přijetí sebe i světa je ovšem nutnou podmínkou rozkoše. Bez toho si o ní můžeme jen zdát a dál budeme otroky svého ega, každou chvíli vyváděni z klidu a pohody nebo svazováni vlastními předsudky. A dokud se svého ega nezbavíme, dál se nehneme.

<Předchozí | Následující >