Situace nechtějí řešit, jen ustát

Problémy neexistují. I tak by se dalo začít povídání o Pousteníkovi, který ukazuje, jak se ke svým prožitkům správně stavět.

Život je nastavený tak, aby sám fungoval. Proto se nikdy po člověku nechce, aby něco řešil. Ono to tak může často vypadat, ale to je právě ono zdání, kterým na světě vše klame. Takže tomu zdání je potřeba odolat, to je ten vtip.

Poustevník už to dobře ví. Chápe, že všechny problémy a komplikace vznikají tím, že člověk podlehne pokušení něco řešit (hodnotit, vymýšlet, plánovat, zachraňovat…).

Nic takového se nikdy nechce, jelikož — život ví jak dál. On se nezasekl a nikdy nezasekne, on má vše předem dobře promyšlené, ovšem — je tu člověk, který může svým chováním všechno pokazit. A to se také v jednom kuse děje.

Člověk obvykle chodu života nerozumí, proto vidí věci úplně jiné, než jaké se dějí. A k tomu si domýšlí své vlastní teorie, co je s tím potřeba dělat. Tím nežije realitu objektivní, kterou je pohoda a hojnost, ale realitu subjektivní, kterou je kompromis a boj.

Poustevník upozorňuje na to, že všechny problémy a komplikace vznikly a dále vznikají úplně stejně — člověk začne něco vymýšlet. Aktivně se zapojí do chodu věcí, a tím vše podělá nebo aspoň zkomplikuje.

Nikdy se nechtělo, nechce, ani chtít nebude, aby člověk něco vymýšlel. On tu od toho vůbec není, on to jen může dělat. A jakmile to dělá, jede si na své vlastní vlně, zcela mimo realitu, čímž se hladký běh života a jeho komponent zastaví, a dál se vše děje v duchu jeho teorií, které tím, že nejsou reálné, všude narážejí.

Na všechny nečekané situace se tedy správně reaguje jinak, než jsme zvyklí, což je podmíněno jiným způsobem uvažování. Pak vidíte úplně jiné věci než dřív a přijde vám samozřejmé se i úplně jinak chovat.

Poustevník už to pochopil a jede v souladu s životním rytmem, takže se nestává dramatikem ani brzdou svého žití. Situace jen využívá ke svému růstu, což se děje automaticky, když víte, jak se chovat. Ani zde není o čem přemýšlet, protože život se správně žije a funguje bez přemýšlení.

S Poustevníkem souvisí i sebekázeň, zmíněná na kartě hned v úvodu. Poukazuje se tím na to, že je zcela zásadní si své dramatické prožitky zpracovávat jen sám se sebou, neventilovat své vnitřní dialogy a nápady, které v nás v tu dobu běhají, ven. Důvodem je již zmíněná nereálnost toho, jak se na věc díváme, tudíž pokud své vnitřní dění neudržíme v sobě, ale podlehneme nutkání se podle toho vyjadřovat a chovat, jen narazíme.

Sebekázeň je zde i z pohledu disciplíny — v sobě zpracovávám už úplně všechny situace, které mě rozhodily. Jen tak jdu dopředu, krok za krokem bořím své bloky a otevírám si tak cestu vpřed, ke svobodě, spokojenosti, životní pohodě a svým ideálům.

Každá cesta, po které stojí za to jít, bude protkána výzvami. Proto je nutné umět výzvy zpracovávat s klidem a bez dramat. Přestat v nich vidět problémy a komplikace, ale dívat se na ně úplně jinak — jako na dárky. Pak člověk začíná žít, vystoupí z ohrady živoření tam, kde se otevírají obrovské možnosti i kde leží vše hodnotné, co má smysl žít a mít.

Umění zpracovávat výzvy a hledat v sobě odpovědi je stěžejní, abychom byli schopni se měnit, růst. Bez toho zůstáváme stále stejní, čímž se ani náš život nijak nevyvíjí, a pak se jen mechanicky točíme na kolotoči svých návyků od pondělka do neděle. A znova, a znova… Což je ubíjející, protože v tom není vůbec žádný potenciál pro naše naplnění.

Radost, štěstí i všechny další hodnoty jsou podmíněny schopností jít neustále vpřed. Vyvíjet se, čímž je náš život zásobován novými a novými zkušenostmi, jimiž jsme obohacováni a právě to nás naplňuje spokojeností a chutí žít. Nejde ale obohacovat někoho, kdo se situacemi bojuje, protože právě jeho bojovný postoj drží dveře k obohacení zavřené.