Smyslem života je sdílet vše dobré
vět je místem, kde se setkávají duše. Vše zde získává fyzickou podobu, i každá duše nějakou má. Smyslem života je SDÍLET VŠE DOBRÉ S OSTATNÍMI.
Všechny situace, které denně prožíváme, nám k tomu nabízejí příležitosti, záleží však na nás, jak a jestli jich využíváme. Život funguje jako bumerang našeho chování, uvažování, přístupu právě k těm každodenním situacím. Co do nich vkládáme, to se nám vrací zpět.
Náš „vklad“ do každé situace je úměrný tomu, jakým způsobem ji vnímáme. Nikdo nedokáže vložit (sdílet) něco dobrého (hodnotného) tam, kde vidí problém, konkurenci, soupeře, kde se sám cítí ohrožený, slabý a nejistý.
Tvá hodnota je v tom, co umíš dávat
Našimi vklady jsou tudíž naše úhly pohledu. Neboli dojmy, jakými na nás situace prožívané den za dnem působí. Kdo se naučil vidět černě, vkládá do situací boj a ten se mu i vrací na všech rovinách. Cítí se špatně, soupeří s okolím i se sebou, myšlenkově a někdy i fyzicky. Bojí se, cítí se uražený, zneužitý, ohrožený, osamělý, zrazený, závislý…
V každodenních situacích nemáme na výběr. To tak jen vypadá, ale ve skutečnosti si zvolit nikdy nemůžeme. Vždy uvidíme přesně to, jak to máme v sobě aktuálně nastaveno, zachováme se přesně tak, jak to odpovídá našemu pohledu a to samé i prožijeme.
Jsme roboti
Jsme roboti, učím v jedné části své Školy rozvoje přitažlivosti. Nosíme v sobě svůj program, který řídí naše vnímání, pocity, chování, rozhodování a tudíž i trendy vývoje všeho, co prožíváme i stavy, jak co v životě máme.
Nikdo se nedokážeme chovat, cítit ani rozhodovat v rozporu s naším vnitřním programem. To není možné, není to v našich silách. My jen můžeme svůj program změnit, a pak se budeme chovat i cítit a rozhodovat úplně jinak, což se ihned projeví i změnou v našem životě — co nefungovalo, fungovat začne, co nás trápilo, přestane.
Láska nerozlišuje
Všichni mluvíme o lásce, ale málokdo ji skutečně žijeme. Formou skutečné lásky je soucítění, neboli empatie. Je to schopnost se dívat na druhé jako na duše nebo aspoň lidské bytosti, které jsou tu od toho, abychom s nimi sdíleli dobro, laskavost, podporu…
Je úplně jedno, zda danou osobu známe či ne. Ať se s ní setkáme jen tak na ulici nebo v obchodě, ať s ní jsme ve vztahu pracovním, přátelském, partnerském či jakémkoli jiném, vždy jde primárně o náš vztah jako takový, ne o to, co spolu právě prožíváme, řešíme.
Bohatství = srdečnost
Naučíš-li se myslet v prvé řadě vždy na lidi, budou tvé vztahy opravdové, srdečné. Myslíš-li na cokoli jiného, jsou ploché, umělé, nestojí za nic. PRÁVĚ KVALITA TVÝCH VZTAHŮ (myšleno z pohledu jejich srdečnosti) URČUJE MÍRU TVÉHO BOHATSTVÍ.
A to je hodně dobré vědět. Budu-li například podnikat, určuje srdečnost můj obchodní úspěch. Myslím-li na své klienty, na jejich dobro, prospěch, lásku, zdraví, bohatství, neboli na to, abych jim dával co nejvíc a oni se měli co nejlépe, jsem pro ně přitažlivý. A přitažlivost, jak víme, je jediná síla, která zajišťuje správné fungování.
Chci tím naznačit, že hlavní devizou mého podnikání je maximální blaho pro své klienty. Chuť je obohacovat, sloužit jim. Na prvním míst tedy není ani práce jako taková, ani výdělek, ale dobro duší, se kterými obchodně přicházíte do styku, kterým nabízíte, co ony hledají.
Znám plno podnikatelů, v podstatě dobrých lidí, kteří o svých klientech mluví jako o idiotech. Nemyslí to ve skutečnosti ani moc vážně, nicméně afekt, který se projevuje v situacích s klienty prožívaných, je provokuje k „přehánění“. Přesto ale právě toto — podnikání v afektu (ať je jeho zdrojem existenční obava či cokoli jiného) — udává podobu vašemu podnikání a bude to tak, dokud se nezměníte.
Stejně tak to je ve vztazích osobních, například partnerských. Je-li na prvním místě má touha být takový, aby se mnou bylo tomu druhému příjemně a vše ostatní považuji za podružné, budu mít skvělý vztah. Vidím-li vztah jinak, bude kulhat.
Skutečná láska se projevuje tam, kde chybí dokonalost
Vše souvisí s vaším vztahem k sobě. I vy jste duše, která potřebuje vlídnost, lásku i soucit, nejste dokonalí stejně jako není dokonalý nikdo jiný. A právě zde — v našich zdánlivých chybách — je ten obrovský prostor, kde se uplatňuje láska. Proto dokonalí nejsme (a být nemáme), aby se ta naše láska/neláska měla kde zrcadlit.
Zrcadlem lásky je tedy nedokonalost, protože právě ve vašem přístupu k ní se ukazuje, jestli opravdu milujete, anebo si na to jen hrajete a neumíte nic víc, než přijímat jen to, co se vám líbí/hodí.
Obvykle patříme do toho druhého soudku, a to proto, že obvykle každý z nás není s něčím na sobě samotném spokojený. A odtud už to je jen samovolná řetězová reakce k výsledku v podobě soutěžení, srovnávání se, usilování, odsuzování, pomotaných hodnot a dalších bitev, na jejichž konci něco nefunguje nebo trápí a bolí
Ty sám jsi duše a takto se na sebe musíš naučit dívat, je-li ti život milý. Nic ti nechybí, nic ti jen zbytečně nepřebývá. Jsi přesně takový, jaký máš být, včetně všech svých zdánlivých nedostatků a chyb. Není si co vyčítat, není se proč stydět ani se snažit cokoli na sobě vylepšovat.
Až to takhle budeš mít, můžeš tvrdit, že něco víš o lásce. Pak ji konečně začneš žít.
