Být soběstačný = cítit se jako zdroj

Martin Vlach / Zralost

Soběstačnost znamená cítit se jako zdroj. A k tomu je potřeba jiná logika než ta člověčí (panáčkovská), protože vnímáte-li život smysly a hlavou, nikdy se jako zdroj cítit nemůžete.

Zdroje vidíte všude okolo, např. za zdroje svých příjmů považujete práci nebo své zákazníky. Je to ovšem klam, protože skutečné zdroje vidět nejsou.

Těmi skutečnými zdroji jsou vaše představy, které vysílá vaše podvědomí, na základě čehož život reaguje tak, že vám je plní. Tak to funguje doopravdy a aby to fungovalo spolehlivě, je potřeba, aby se vaše představy nijak neměnily. Abyste za všech okolností vysílali představy stejné.

Tohle je ovšem přesně to, co člověk (panáček) nedokáže. Jeho předsatvy totiž neustále kopírují okolnosti. Kam vítr, tam plášť, říká se. Přesně tak funguje lidská mysl postavená na názorech, nikoli na životních zákonech.

Soběstačnost tedy vychází z jiného pohledu na život a jeho fungování. A výsledkem je právě ono cítění, že jsem to skutečně já, kdo všemu udává podobu a stačí si přát, své přání uložit do podvědomí, a budu tak žít. Bude mi to fungovat — samo.

Dokud vidíte zdroje okolo, trpíte potřebou usilovat o jejich přízeň. A tak se snažíte. Snažíte se jim zalíbit neboli — lidově řečeno — lezete jim do zadku a necháte si i leccos líbit. Děláte věci, které byste jinak určitě nedělali. Důvodem jsou obavy, abyste o ty zdroje nepřišli, abys o vás neztratily zájem.

Typickým příkladem je podnikání. Máte klienty, se kterými je těžká domluva, nedodržují dohody, nespolupracují, jak by měli, chodí na schůzky pozdě, když vám mají něco poslat v pondělí, pošlou to až ve čtvrtek, každou chvíli jim musíte připomínat, že čekáte na tohle nebo tamto…

Takto vypadá spolupráce, která nefunguje. Ale vy jste ochotni tahle martýria podstupovat, „protože zákazník“. A nemáte sílu říct „Dost! Takhle už ne.“, protože máte strach, že se neuživíte.

Jedinou autoritou jsem já. Soběstačný správně cítí, že jedinou autoritou je pro sebe a své žití on. Jeho pocity, názory, hodnoty… Vše ostatní jsou jen — názory někoho jiného. Řídí se tedy tím, co cítí, že chce, že mu vyhovuje a nenechá sebou manipulovat lidmi ani žádnými „pravidly“. Co se říká, píše a hlásá je mu v dobrém slova smyslu úplně fuk.

A jsme u toho. Člověčí logika vás vždy zastaví přesně v okamžiku, kdy byste rádi šli dopředu. Kdy cítite, že vám něco nevyhovuje anebo byste si rádi dopřáli něco, co vám hlava onálepkuje jako „drahé“, případně z jiného důvodu vám řekne, že si to „nemůžete dovolit“. Vysvětlí vám, že to prostě nejde, a vy — ji poslechnete.

To vše proto, že se necítíte jako zdroj. kdybyste se jako zdroj cítili, nenecháte si líbit vůbec nic a ani na okamžik nezaváháte, když máte něco nevhodného opustit anebo si něco dopřát. Vy totiž — s pocitem zdroje — už nekalkulujete. Už je vám jedno, kolik co stojí nebo jestli je někdo váš zákazník nebo není, vás jen zajímá, jestli něco chcete anebo nechcete.

Lepší nic než něco. Neboli zákon spokojenosti. Člověk obvykle uvažuje naopak — lepší něco než nic, ale to je krátkozraký. Nevidí, co mu to přinese — rozčarování a zbytečné starosti. Protože žádné „něco“ neboli kompromis nedokáže člověka uspokojit, ani nedokáže správně fungovat.

Chovat se jako zdroj znamená cítit, že na to máte. Že skutečně nemusíte snášet nic nevyhovujícího. Že nejste na nikom a ničem konkrétním závislí. Dokážete tak s klidem opouštět vše nevhodné a žít jen tím, co vám vyhovuje.

Vy totiž kromě jiného víte, že jako zdroji vám život automaticky vše ihned doplňuje. On tak totiž funguje — je tu hojnost, neboli všechno a všeho dost, ne nic. To si myslí jen člověk, ž ekdyž něco opustí, ocotne se v „nicu“. A právě proto se cítí nejistý. Kdyby věděl, že se nepřetržitě nachází v hojnosti, dokáže vše nevhodné pouštět s klidem a radostným očekáváním ideální náhrady. Anebo v případě peněz s těšením se, že za to, že vděčně peníze vydal, mu jich přijde ještě víc, aby jeho schopnost vydávat pořád rostla.

Soběstačnost je tedy vyjádřením vědění, že:

• Zdrojem všeho jsou mé podvědomé představy, jak co chci mít.
• Žiji v trvalé hojnosti, kde automaticky dochází k nahrazování puštěného lepším.

Pak žiji přesně opačně než běžní lidé, protože s chutí pouštím vše, co mi nevyhovuje. A to je i jediná cesta, jak žít to své, protože teprve až pustím nevhodné, dojde k náhradě kompromisu za to skutečné, co mi skutečně vyhovuje. Říká se tomu „zkouška zralosti“. Nejdřív musím já dokázat, že si to skutečné zasloužím. Tím, že odmítnu kompromis, byť by byl „skoro ideální“.

I skoro ideální je totiž kompromis a platí, že vše skoro ideální bude brzy o tom, co ideální není. Právě ta zdánlivě drobná nekompatibilita se stane hlavním tématem našeho vztahu.

Soběstačný člověk tohle pravidlo zná, proto si do života nepustí ani nic skoro ideálního. Z lásky k sobě i tomu druhému. A to je i ten důvod, proč soběstačný žije úplně jinou kvalitu, než ostatní.